4

Nedobrá ruská rovnováha

MOSKVA – Po více než dvou letech hospodářské kontrakce se zdá, že Rusko dospělo k jistému zdání stability. Očekává se sice, že hospodářský růst dosáhne v roce 2017 pouze asi 1%, avšak strach z ekonomické destabilizace, který se v zemi šířil od invaze na Krym v roce 2014 – na niž Západ reagoval ochromujícími sankcemi –, se téměř vypařil. Kombinace zahraničně-politického optimismu, nejrůznějších požitků a domácího útisku je zřejmě účinným elixírem.

Stejně jako v dobách Leonida Brežněva zastiňuje i dnes ruská zahraniční politika politiku domácí. Na rozdíl od dřívějška jsou však vyhlídky Ruska nadějné. Americký prezident Donald Trump dal jasně najevo touhu zlepšit vztahy s Kremlem a údajně se v červnu sejde s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Rovněž prezidentské volby ve Francii plánované na letošní duben mohou dopadnout podle přání Ruska. Středopravý kandidát François Fillon i krajně pravicová kandidátka Marine Le Penová jsou Putinovými vroucími přáteli, ačkoliv šanci má i centrista Emmanuel Macron, který mezi jeho přátele nepatří.

Prezidentské volby v samotném Rusku, jež se mají konat v březnu 2018, se jeví jako mnohem méně zásadní, poněvadž se neočekává žádná změna: Putin bude zvolen znovu a Dmitrij Medveděv si podrží funkci premiéra. Takové řešení je zjevně přijatelné pro většinu Rusů nebo přinejmenším pro dobře zajištěné Moskvany.

Moskevská infrastruktura nikdy nevypadala lépe než dnes: město se chlubí dobře fungujícím a nedávno rozšířeným systémem metra a moderními, čistými a efektivně fungujícími letišti. Dokonce i kdysi chaotická parkoviště byla dána do pořádku – a potřebu parkování navíc snížilo rozšíření levných a rychlých služeb sdílení automobilů. Obyvatelé města mohou navštěvovat dokonale udržovaná a luxusní nákupní centra a ve výběrových prodejnách potravin si kupovat prakticky jakákoliv jídla, po nichž zatouží (s výjimkou západních sýrů).

Samozřejmě existují i Rusové, kteří se současným stavem nejsou spokojení. Od toho je zde ale všemocná Federální bezpečnostní služba (FSB). Organizace Freedom House nedávno snížila ruské skóre v oblasti politických práv na nejnižší možnou úroveň.

Strašidlo represí bylo dobře patrné na lednovém Gajdarově fóru, každoročním setkání pořádaném Ruskou prezidentskou akademií pro národní hospodářství a veřejnou správu na počest reformátora Jelcinovy éry Jegora Gajdara. Během třídenního fóra se každoročně scházejí tisíce ruských sociologů a stovky zahraničních expertů a společně diskutují o hospodářské politice.

Vládní ministři v panelových diskusích působí uvolněně, otevřeně a kompetentně, ale dávají si pozor, aby se vyhnuli ostrým prohlášením. Stěžejní problémy Ruska – absence skutečných vlastnických práv, vlády zákona a demokracie – sice letos byly zmíněny, o což se zasadil zejména bývalý ministr financí Alexej Kudrin, ale jen jemně a letmo. Většina plenárních diskusí se jako obvykle věnovala detailům dobře fungující makroekonomické politiky země. Početný ruský hospodářský establishment se má stále natolik dobře, že nechce bárku zbytečně rozhoupat.

Postoj ministrů možná není nikterak překvapivý, avšak předchozí Gajdarova fóra v sobě vždy nesla naději – ne-li přímo očekávání –, že budou fungovat jako hozená rukavice vládnoucí elitě. Moskevští akademičtí ekonomové každoročně hosty na fóru pozorně poslouchají v naději, že uslyší něco radikálního nebo alespoň malinko vzdorovitého, když už sami nejeví ochotu cokoliv zpochybnit.

Také na loňském fóru desetičlenný panel složený z prominentních ruských liberálních politologů – tento panel je pravidelnou součástí fóra a já jsem rovněž jeho členem – vyslovil předpoklad, že k nějakému vzdoru dojde. Někteří členové panelu dokonce předpověděli zpochybnění režimu – například že do dumy bude zvolen některý člen opozice nebo že hospodářské těžkosti vyvolají společenský neklid.

Tyto předpovědi však vyzněly naprázdno. Ve volbách do dumy hlasovalo jen málo europeizovaných ruských liberálů; konzervativci na jihu a východě země byli mnohem horlivější. Náš panel zjevně přecenil hospodářské výsledky a nedocenil roli války a útlaku při konsolidaci podpory prezidenta Putina a jeho regionálních sultanátů.

Ve skutečnosti mezi Rusy drtivě převládá dojem, že Putinova invaze na Ukrajinu a anexe Krymu byly pro Rusko dobré. Od Putina to byl mistrovský tah. Tím, že proměnil Ukrajinu ve slabého a konflikty sužovaného nepřítele, jednak utlumil sílící prodemokratické smýšlení v Rusku inspirované zčásti i ukrajinským příklonem k Evropské unii, jednak vyvolal nacionalistickou euforii.

I další zahraničně-politický vývoj mohl vyznít v Putinův prospěch. Podle profesorky Taťány Vorožejkinové z Moskevské školy společenských a hospodářských věd znamenalo zničení Aleppa Ruskem pro Putina další „vítězství“, jímž se může vychloubat. Když se k tomu přidá rostoucí vliv pravicových populistů na Západě – jakožto příznak širší krize liberalismu –, pak bylo snadné vykreslovat Putina jako ideálního vůdce, jakého země potřebují.

Letos už v panelu Gajdarova fóra nikdo nepředpověděl nic jiného než politickou netečnost, další útisk a masový konformismus. Putinův režim se konsolidoval kolem vlajky a jen málokdo v Rusku je ochoten zpochybnit zavedené pořádky. Jedinými potenciálními zdroji změny jsou dnes vnější události a vztahy – tedy oblasti, nad nimiž Putin nemá plnou kontrolu.

Momentálně se zdá, že Rusko stojí na pevných geopolitických nohou. Věci však nejsou vždy takové, jaké se jeví. Ačkoliv by se například mohlo zdát, že Trumpova podpora užších vzájemných vztahů je pro Rusko dobrá, významnou složku Putinova nacionalistického apelu představuje jeho schopnost zesilovat studenoválečnické drama. K tomu ovšem potřebuje, aby USA – a obecněji Západ – byly jeho nepřítelem. Přátelství by mohlo Putinovi dlouhodobě přinést problémy.

V krátkodobém horizontu však platí, co na Gajdarově fóru prohlásil nezávislý politolog Dmitrij Oreškin: je pravděpodobné, že změnu v Rusku dokáže vyvolat jen „černá labuť“ v podobě nějaké zahraniční události. Nová rovnováha v zemi sice není dobrá, ale jeví se jako stabilní – prozatím.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.