6

Potřást Rusku hospodářsky slabou rukou

CAMBRIDGE – Až se tento týden na summitu G20 v Hamburku ruský prezident Vladimir Putin setká se svým americkým protějškem Donaldem Trumpem, neučiní tak z pozice ekonomické síly. Jistěže, přes prudký pokles cen ropy, který započal před třemi lety, se Rusku daří unikat těžké finanční krizi. Ale byť hospodářství po dvou letech hluboké recese pookřálo, budoucnost už se nezdá tak slibná, jak si tamní vedení ještě před pěti lety myslelo. Nedojde-li na seriózní hospodářské a politické reformy, nevěstí to nic dobrého Putinově schopnosti naplnit strategické ambice, jež s Ruskem má.

Když se Putin během konference moskevské banky v roce 2012 objevil na pódiu vedle laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana, ruská hospodářská krize roku 1998 se jevila jako vzdálená vzpomínka. Při cenách ropy výrazně přesahujících sto dolarů za barel státní pokladna praskala ve švech. Putin mohl hrdě stavět přebytek ruského státního rozpočtu do kontrastu s rozsáhlými recesními schodky napříč Západem. Určitě jej těšilo, když ruské publikum nechal vyslechnout Krugmanův názor, že západní demokracie pro řešení globální finanční krize neudělaly ani zdaleka dost.

jiné debatě ruský akademický ekonom Sergej Gurijev (který později musel prchnout ze země) prohlásil, že dokud budou instituce jako soudy tak slabé, není naděje na diverzifikaci ruské ekonomiky, která se opírá o přírodní zdroje. Příliš mnoho klíčových rozhodnutí závisí na jediném člověku. Ve svém vystoupení v téže debatě jsem zdůraznil, že bez hlubokých reforem by strmý pokles světových cen energií vyvolal zásadní problémy.

Takový pokles se nevyhnutelně dostavil a ceny sletěly ze 119 dolarů v únoru 2012 (za ropu Brent v Evropě) na 27 dolarů v roce 2016. I současná úroveň (necelých 50 dolarů na počátku července 2017) je méně než polovina vrcholu let 2011-2012. Pro zemi, jejíž příjmy z vývozu závisejí lvím podílem na ropě a zemním plynu, je takový krach cen tvrdý úder, který proniká do celé ekonomiky.

Skutečnost, že se Rusku daří unikat finanční krizi, je pozoruhodná – a do značné míry na ní má zásluhu Centrální banka Ruské federace (CBR). Ostatně guvernérka CBR Elvira Nabiullinová dvakrát získala mezinárodní ocenění jako centrální bankéř roku.

Břemeno korekce ale z velké části dolehlo na spotřebitele, vzhledem ke zhruba 50 % propadu hodnoty rublu vůči dolaru; prudce klesly reálné mzdy i spotřeba. Jak mi sdělil jeden Rus, dřív si do supermarketu bral tisíc rublů a domů se vracel se dvěma taškami; dnes se vrací jen s jednou.

Šok pro reálnou ekonomiku byl tvrdý, Rusko v letech 2015 a 2016 utrpělo propad výstupu srovnatelný s tím, co Spojené státy zakusily během finanční krize let 2008-2009, kdy úbytek dosáhl přibližně 4 % HDP. Zkrachovalo mnoho firem a Mezinárodní měnový fond v roce 2016 odhadl, že v prodlení je téměř 10 % všech bankovních úvěrů (což je číslo, které závažnost situace určitě podceňuje).

Banky se v mnoha případech rozhodly peníze raději znovu půjčit než si do účetnictví připsat ztráty nebo poslat do úpadku firmy s konexemi do politiky. Současně však agresivně zareagovala CBR a přiměla menší banky sehnat kapitál a odepsat špatné úvěry (tvůrcům evropských politik tyto kroky trvaly celou věčnost). A vzdor důraznému lobbingu mocných oligarchů CBR držela vysoké úrokové sazby, aby zkrotila inflaci, která vystoupala nad 15 %, ale od té doby už klesla na bezmála 4 %.

Samozřejmě že západní sankce, zejména omezení bank, situaci zhoršují. Média ale mají sklon na tento aspekt ruských hospodářských nesnází klást přehnaný důraz. Těžkosti mají všechny země silně závislé na vývozu energií, zejména ty, které, tak jako Rusko, nediverzifikovaly hospodářství.

Ekonomický kolaps v rozsahu, jaký zažívá Rusko, by v západní demokracii bylo nesmírně těžké strávit politicky, jak dokládá globální vzestup populizmu. Putinovi se přesto daří držet moc pevně v rukou a se vší pravděpodobností si snadno dokáže zařídit další drtivé vítězství v prezidentských volbách, které mají proběhnout v březnu 2018.

Molochovi ruských státních médií se daří svádět vinu za neúspěchy vlády na západní sankce a burcováním zajišťovat podporu zahraničnímu avanturizmu – včetně uchvácení Krymu, vojenské intervence v Sýrii a vměšování se do amerických voleb. Většina Rusů, neustále manipulovaných tamními školami a médii, je přesvědčena, že poměry na Západě jsou mnohem horší (což je přehnané tvrzení i v éře „falešných zpráv“).

Takové dezinformace jsou bohužel stěží receptem na tvorbu reforem. Bez reforem přitom existuje jen málo důvodů k optimizmu ohledně dlouhodobého růstového trendu Ruska, vzhledem k jeho chatrnému demografickému profilu, slabým institucím a zoufalé neschopnosti diverzifikovat svou ekonomiku, navzdory nesmírně talentovanému a kreativnímu obyvatelstvu.

Co přinese budoucí růst? Bude-li svět nadále směřovat k nízkouhlíkové budoucnosti, bude Rusko stát před nevyhnutelnou volbou: zahájit hospodářské a politické reformy, anebo dál ztrácet na významu, ať už se západními sankcemi či bez nich. Ani setkání prezidentů USA a Ruska nedokáže na této realitě nic změnit.

Z angličtiny přeložil David Daduč