Během debat OSN o Iráku se prezident Putin snažil přenechávat vedení útoku proti údajnému americkému ,,unilateralismu" Francii. Nepřidal se ani k opozici německého kancléře Schrödera vůči myšlence vojenského zásahu proti Bagdádu. Nakonec se ruský prezident postavil proti podpoře USA, a přesto si - dosud - nevysloužil jízlivé poznámky, jakých se od Spojených států dostalo francouzským i německým lídrům. Jemnost a vyspělost jeho diplomacie ohledně Iráku je dalším znamením, že se Rusko vymaňuje ze své dlouhotrvající postkomunistické poděšenosti najít vlastní hlas ve světě vedeném Američany.
Od počátku krize ruský prezident bystře vnímal rozdíl v pohledu Američanů na Francii a Německo na jedné straně a na Rusko na straně druhé. Přetrvávající pochopení pro Francii a Německo, jež je plodem spojenectví z dob studené války, se naprosto liší od ostražitosti, kterou americké zahraničněpolitické kruhy chovají vůči postsovětskému Rusku. Kdyby se Putin připojil k francouzsko-německému chóru pochybovačů na počátku debaty OSN, promarnil by důvěru a renomé spolehlivého partnera, jež za tři roky u moci pilně vybudoval.
Rozdíl mezi Paříží/Berlínem a Moskvou sahá ovšem hlouběji. Francie nemá zájem pouze na irácké ropě a německý kancléř si také nehledí jen výzkumů veřejného mínění (ohledně úspěšnosti své vlády, nejen ohledně Iráku). Jak pro Francii, tak pro Německo je irácká otázka zásadní zkouškou při vytváření autonomní zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie.
Během debat OSN o Iráku se prezident Putin snažil přenechávat vedení útoku proti údajnému americkému ,,unilateralismu" Francii. Nepřidal se ani k opozici německého kancléře Schrödera vůči myšlence vojenského zásahu proti Bagdádu. Nakonec se ruský prezident postavil proti podpoře USA, a přesto si - dosud - nevysloužil jízlivé poznámky, jakých se od Spojených států dostalo francouzským i německým lídrům. Jemnost a vyspělost jeho diplomacie ohledně Iráku je dalším znamením, že se Rusko vymaňuje ze své dlouhotrvající postkomunistické poděšenosti najít vlastní hlas ve světě vedeném Američany.
Od počátku krize ruský prezident bystře vnímal rozdíl v pohledu Američanů na Francii a Německo na jedné straně a na Rusko na straně druhé. Přetrvávající pochopení pro Francii a Německo, jež je plodem spojenectví z dob studené války, se naprosto liší od ostražitosti, kterou americké zahraničněpolitické kruhy chovají vůči postsovětskému Rusku. Kdyby se Putin připojil k francouzsko-německému chóru pochybovačů na počátku debaty OSN, promarnil by důvěru a renomé spolehlivého partnera, jež za tři roky u moci pilně vybudoval.
Rozdíl mezi Paříží/Berlínem a Moskvou sahá ovšem hlouběji. Francie nemá zájem pouze na irácké ropě a německý kancléř si také nehledí jen výzkumů veřejného mínění (ohledně úspěšnosti své vlády, nejen ohledně Iráku). Jak pro Francii, tak pro Německo je irácká otázka zásadní zkouškou při vytváření autonomní zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie.