BUKUREŠŤ: Až téměř před branami Bukurešti byl, díky jisté kombinaci úplatků a hrozeb, odvrácen nájezd rumunských horníků. Rozmrzele a hořce se horníci vraceli do svých dolů. To, o co se pokusili, však nebyla jen pouhá stávka, ale nic menšího, než pěkně nevydařený pokus o puč. “Vítězství” vlády se tak nakonec může ukázat pro rumunské reformy stejně důležité, jako když v 80. letech premiérka Thatcherová zastrašila britské radikalizující se hornické odbory. Tento rok začal pro Rumunsko velmi zlověstně, už jen pro stále klesající životní standardy a veliké zahraniční zadlužení, dosahující 2,3 miliardy amerických dolarů. Tento stav také tvořil kulisu hornického pochodu na Bukurešť, jehož účastníci byli ozbrojeni holemi a sekyrami; to a ještě vzpomínky na předchozí “výlety” do hlavního města, jež rozbouření horníci podnikli hned v prvních letech po pádu Ceausescova režimu. Na půli cesty do metropole uštědřili horníci policii a bezpečnostním silám dvě pokořující porážky, ve kterých bylo na 30 vojáků zraněno a stovky vzaty do zajetí. Někteří policejní a vojenští důstojníci dezertovali a sám velitel akce z bojiště utekl, převlečen za pastevce. Zprvu málo, později v hrozivé míře se přidávali místní obyvatelé, když horníci začali volat po svržení vlády.
V Bukurešti zatím politici dál hráli své politické hry. Ministr vnitra byl propuštěn. Zbytečně. Corneliu Vadim Tudor, vůdce extremistické strany “Velké Rumunsko”, horníky velebil a vyhlásil novou “národní revoluci”. Požadoval, aby armáda ignorovala jakýkoliv rozkaz horníky pacifikovat a volal po resignaci presidenta Constantinesca. K nejhoršímu nedošlo jen díky dohodě, uzavřené skutečně v poslední chvíli mezi vůdcem horníků. Mironem Cosmou, ministerským předsedou Radu Vasilem, k čemuž došlo ve slavném středověkém klášteře na řece Olt.
Od roku 1990 se stali horníci, těžící uhlí v oblasti Jiu (asi 300 km od Bukurešti) noční můrou všech rumunských vlád, které se snažily o nějaké hospodářské reformy. Pro ty, kteří jsou proti reformám, nebo se jich obávají, se horníci stali jakýmisi strážci a bojovníky za socialistickou minulost. V červnu roku 1990 se bývalý president Ion Iliescu obrátil na horníky, aby mu pomohli brutálně zlikvidovat prodemokratické hnutí v Bukurešti. V září 1991 se horníci do Bukurešti vrátili a násilně svrhli proreformní vládu Petre Romana (jenž je nyní předsedou Senátu). Obě tyto vzpoury přivedly Rumunsko na pokraj propasti.
BUKUREŠŤ: Až téměř před branami Bukurešti byl, díky jisté kombinaci úplatků a hrozeb, odvrácen nájezd rumunských horníků. Rozmrzele a hořce se horníci vraceli do svých dolů. To, o co se pokusili, však nebyla jen pouhá stávka, ale nic menšího, než pěkně nevydařený pokus o puč. “Vítězství” vlády se tak nakonec může ukázat pro rumunské reformy stejně důležité, jako když v 80. letech premiérka Thatcherová zastrašila britské radikalizující se hornické odbory. Tento rok začal pro Rumunsko velmi zlověstně, už jen pro stále klesající životní standardy a veliké zahraniční zadlužení, dosahující 2,3 miliardy amerických dolarů. Tento stav také tvořil kulisu hornického pochodu na Bukurešť, jehož účastníci byli ozbrojeni holemi a sekyrami; to a ještě vzpomínky na předchozí “výlety” do hlavního města, jež rozbouření horníci podnikli hned v prvních letech po pádu Ceausescova režimu. Na půli cesty do metropole uštědřili horníci policii a bezpečnostním silám dvě pokořující porážky, ve kterých bylo na 30 vojáků zraněno a stovky vzaty do zajetí. Někteří policejní a vojenští důstojníci dezertovali a sám velitel akce z bojiště utekl, převlečen za pastevce. Zprvu málo, později v hrozivé míře se přidávali místní obyvatelé, když horníci začali volat po svržení vlády.
V Bukurešti zatím politici dál hráli své politické hry. Ministr vnitra byl propuštěn. Zbytečně. Corneliu Vadim Tudor, vůdce extremistické strany “Velké Rumunsko”, horníky velebil a vyhlásil novou “národní revoluci”. Požadoval, aby armáda ignorovala jakýkoliv rozkaz horníky pacifikovat a volal po resignaci presidenta Constantinesca. K nejhoršímu nedošlo jen díky dohodě, uzavřené skutečně v poslední chvíli mezi vůdcem horníků. Mironem Cosmou, ministerským předsedou Radu Vasilem, k čemuž došlo ve slavném středověkém klášteře na řece Olt.
Od roku 1990 se stali horníci, těžící uhlí v oblasti Jiu (asi 300 km od Bukurešti) noční můrou všech rumunských vlád, které se snažily o nějaké hospodářské reformy. Pro ty, kteří jsou proti reformám, nebo se jich obávají, se horníci stali jakýmisi strážci a bojovníky za socialistickou minulost. V červnu roku 1990 se bývalý president Ion Iliescu obrátil na horníky, aby mu pomohli brutálně zlikvidovat prodemokratické hnutí v Bukurešti. V září 1991 se horníci do Bukurešti vrátili a násilně svrhli proreformní vládu Petre Romana (jenž je nyní předsedou Senátu). Obě tyto vzpoury přivedly Rumunsko na pokraj propasti.