BUKUREŠŤ: Po celé východní Evropě tento rok lidé slavili své mírumilovné a hlavně vítězné revoluce proti komunismu. Jinak tomu ale bylo v Rumunsku, kde na konci komunismu nebylo „sametového“ zhola nic. V prosinci, před deseti lety, bylo centrum Bukurešti zpustošeno tanky a snipery, jež za sebou zanechaly spoušť, oheň a spousty mrtvých, protože část rumunské armády, která stranila těm, jež chtěli získat svobodu, musela bojovat o každou jednotlivou ulici s loajálními jednotkami Ceauseskových Securitate.
Ještě dnes je na naši takzvanou revoluci stále pohlíženo poněkud jinak, než na ty, ke kterým došlo v jiných bývalých komunistických zemích. Všude jinde jsou si totiž lidé dobře vědomi, že skutečná revoluce opravdu proběhla; a že se zúčastnili výstavby vskutku nové společnosti. Naše revoluce roku 1989 se nyní jeví spíše jako nějaký puč, kdy jedna část komunistické věrchušky jen prostě nahradila jinou, která už byla naprosto a úplně zdiskreditovaná. Jako člen „Skupiny společenského dialogu“, která se během prosincových bojů snažila dát všem mocenským změnám jistý směr, mohu zodpovědně prohlásit, že jsme si nikdy nebyli jisti tím, kteréže ty síly vlastně bojují na naší straně, které proti nám a proč vlastně.
Fronta národní spásy, vedená Ionem Iliescu, která Rumunsku vládla v první polovině transformačního desetiletí, prostě a triumfálně povstala z krveprolití roku 89 coby fait accompli. Nikdy taky skutečně neprohlásila, že komunismus je pryč, jen vyhlásila konec Ceauseskovy diktatury. A tak platí, že jedinou věcí, kterou jsem si ohledně těch dnů naprosto jist, je podivný a kuriózní fakt, že Ceausescu snášel soudní frašku, ve které byl souzen a odsouzen, až do trpké popravy s mnohem větší důstojností, než bych si byl býval pomyslel.
BUKUREŠŤ: Po celé východní Evropě tento rok lidé slavili své mírumilovné a hlavně vítězné revoluce proti komunismu. Jinak tomu ale bylo v Rumunsku, kde na konci komunismu nebylo „sametového“ zhola nic. V prosinci, před deseti lety, bylo centrum Bukurešti zpustošeno tanky a snipery, jež za sebou zanechaly spoušť, oheň a spousty mrtvých, protože část rumunské armády, která stranila těm, jež chtěli získat svobodu, musela bojovat o každou jednotlivou ulici s loajálními jednotkami Ceauseskových Securitate.
Ještě dnes je na naši takzvanou revoluci stále pohlíženo poněkud jinak, než na ty, ke kterým došlo v jiných bývalých komunistických zemích. Všude jinde jsou si totiž lidé dobře vědomi, že skutečná revoluce opravdu proběhla; a že se zúčastnili výstavby vskutku nové společnosti. Naše revoluce roku 1989 se nyní jeví spíše jako nějaký puč, kdy jedna část komunistické věrchušky jen prostě nahradila jinou, která už byla naprosto a úplně zdiskreditovaná. Jako člen „Skupiny společenského dialogu“, která se během prosincových bojů snažila dát všem mocenským změnám jistý směr, mohu zodpovědně prohlásit, že jsme si nikdy nebyli jisti tím, kteréže ty síly vlastně bojují na naší straně, které proti nám a proč vlastně.
Fronta národní spásy, vedená Ionem Iliescu, která Rumunsku vládla v první polovině transformačního desetiletí, prostě a triumfálně povstala z krveprolití roku 89 coby fait accompli. Nikdy taky skutečně neprohlásila, že komunismus je pryč, jen vyhlásila konec Ceauseskovy diktatury. A tak platí, že jedinou věcí, kterou jsem si ohledně těch dnů naprosto jist, je podivný a kuriózní fakt, že Ceausescu snášel soudní frašku, ve které byl souzen a odsouzen, až do trpké popravy s mnohem větší důstojností, než bych si byl býval pomyslel.