BUKUREŠŤ: Rozhodnutí o zpřístupnění vzdušného prostoru leteckým silám NATO, které tento týden učinila rumunská vláda, bylo zatím to nejtěžší v historii postkomunistických vlád v Rumunsku od smrti Nicolae Ceausesca. Totiž ve chvíli, kdy Aliance zahájila letecké nálety na Srbsko, zachvátila zemi vlna jakési „srbománie“. Pojmem „srbománie“ popisuji nevídaně nevyvážený, předpojatý a takřka neuroticky emocionální prosrbský postoj, který veskrze postrádá jakoukoli vážně míněnou nebo důslednou kritiku vojenského zásahu Severoatlantické aliance.
Na této „srbománii“ je zajímavé, že ještě před několika měsíci byla země naopak stižena „NATO-mánií“. Do vypuknutí války byl skutečně vstup Rumunska do NATO nejen oficiální rumunskou politikou, ale těšil se také široké podpoře veřejnosti a médií. Podle průzkumů se přibližně 90 % Rumunů zasazovalo o členství v NATO. Většina deníků a rozhlasových a televizních stanic upřímně vítala rozšíření Aliance s vírou, že i Rumunsko dostane pozvánku. Když byla žádost Rumunska na vrcholné schůzce NATO v Madridu roku 1997 odmítnuta, veřejné nadšení se značně ochladilo. To však zdaleka neobjasňuje současnou rostoucí nepřátelskost vůči Alianci.
Není to pouze proto, že mnoho rumunských novinářů a komentátorů agituje proti Alianci nebo se staví na srbskou stranu. Nejpřekvapivější je logika, s níž se lidé stavějí na stranu Srbska. Ze širšího pohledu zde převažuje pohled harvardského profesora Samuela Huntingtona, který předpověděl, že z mezinárodní politiky se po skončení studené války stane „střet civilizací“. V souladu s touto teorií vidí mnoho Rumunů balkánský konflikt jako boj mezi „západní“ civilizací a civilizací „pravoslavně-slovanskou“, kam se vedle Srbska řadí i Rumunsko.
BUKUREŠŤ: Rozhodnutí o zpřístupnění vzdušného prostoru leteckým silám NATO, které tento týden učinila rumunská vláda, bylo zatím to nejtěžší v historii postkomunistických vlád v Rumunsku od smrti Nicolae Ceausesca. Totiž ve chvíli, kdy Aliance zahájila letecké nálety na Srbsko, zachvátila zemi vlna jakési „srbománie“. Pojmem „srbománie“ popisuji nevídaně nevyvážený, předpojatý a takřka neuroticky emocionální prosrbský postoj, který veskrze postrádá jakoukoli vážně míněnou nebo důslednou kritiku vojenského zásahu Severoatlantické aliance.
Na této „srbománii“ je zajímavé, že ještě před několika měsíci byla země naopak stižena „NATO-mánií“. Do vypuknutí války byl skutečně vstup Rumunska do NATO nejen oficiální rumunskou politikou, ale těšil se také široké podpoře veřejnosti a médií. Podle průzkumů se přibližně 90 % Rumunů zasazovalo o členství v NATO. Většina deníků a rozhlasových a televizních stanic upřímně vítala rozšíření Aliance s vírou, že i Rumunsko dostane pozvánku. Když byla žádost Rumunska na vrcholné schůzce NATO v Madridu roku 1997 odmítnuta, veřejné nadšení se značně ochladilo. To však zdaleka neobjasňuje současnou rostoucí nepřátelskost vůči Alianci.
Není to pouze proto, že mnoho rumunských novinářů a komentátorů agituje proti Alianci nebo se staví na srbskou stranu. Nejpřekvapivější je logika, s níž se lidé stavějí na stranu Srbska. Ze širšího pohledu zde převažuje pohled harvardského profesora Samuela Huntingtona, který předpověděl, že z mezinárodní politiky se po skončení studené války stane „střet civilizací“. V souladu s touto teorií vidí mnoho Rumunů balkánský konflikt jako boj mezi „západní“ civilizací a civilizací „pravoslavně-slovanskou“, kam se vedle Srbska řadí i Rumunsko.