6

„Dej mi úkryt“ před diktaturou

NEW YORK – Po průlomové návštěvě amerického prezidenta Baracka Obamy na Kubě by se bezplatný koncert Rolling Stones v Havaně mohl jevit jako relativně podružná událost. Obama oživil vztahy s Kubou po více než půlstoletí hlubokého nepřátelství. Stones složení z několika sedmdesátníků prostě jen hráli hlasitou muziku.

Ze symbolického hlediska však tento koncert vůbec nebyl podružný. Máme-li plně docenit význam vystoupení „Stounů“ před statisícovkami nadšených Kubánců, musíme pochopit, co znamenal rock and roll pro lidi žijící v komunistické diktatuře.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Například Československo bylo v 70. letech podobně jako jiné komunistické státy bezútěšným, tísnivým a neradostným místem, v němž udávali tón průměrní straničtí břídilové a tvůrčí projev se dusil pod dekou vynucovaného konformismu. Rock and roll se považoval za škodlivou formu kapitalistické dekadence. Koncem 70. let byli za výtržnictví zatčeni členové místní rockové skupiny s názvem Plastic People of the Universe, kteří zpívali v angličtině. Nahrávky Rolling Stones a dalších západních kapel byly zakázané.

Přesto se do Československa i dalších východoevropských zemí pašovaly desky, které mladí rockoví fanoušci střežili jako oko v hlavě. Byl mezi nimi i dramatik a disident Václav Havel, jenž se později stal prezidentem země. Zakázané zvuky – hlasité, anarchistické, sexy – nabízely únik z šedi přísně střežené normálnosti. Rock and roll umožňoval lidem představovat si, jaké to je být svobodný, byť jen na pár pomíjivých okamžiků. Z tohoto důvodu ho úřady pokládaly za hluboce podvratný.

Rockoví příznivci v západních demokraciích poslouchali skupiny typu Rolling Stones, Velvet Underground nebo Mothers of Invention Franka Zappy pro radost. Mezi rockovými hvězdami samozřejmě existovala i jistá dávka politické chvástavosti, avšak ta se všeobecně pokládala za projev lehkomyslného pozérství. V zemích jako Československo to však bylo jinak: hudba tam byla víc než pouhým pozérstvím – stala se významným projevem revolty. Obhajoba Plastic People of the Universe přerostla pro disidenty jako Havel ve veřejnou kauzu, která nakonec vedla ke vzniku Charty 77.

Když po pádu komunistického režimu nabídl Havel Zappovi oficiální funkci ve své demokratické vládě, byl Zappa stejně ohromený jako všichni ostatní. Ukazovalo to však, jak moc Zappova hudba pro lidi jako Havel znamenala, když ji museli poslouchat tajně a s rizikem zatčení.

Role rockové hudby v zemích za železnou oponou byla nádherně zdramatizována ve hře Rockʼnʼroll, kterou v roce 2006 napsal Tom Stoppard a v níž havlovská postava jménem Ferdinand (pojmenovaná podle postav v Havlových hrách) velebí tuto hudbu jako nejvyšší formu politického odporu. Jiné postavy ve hře se této představě posmívají a podvracení hudbou pokládají za triviální. Stoppard stejně jako Havel s tím zjevně nesouhlasí. Hra končí historickým koncertem Rolling Stones v Praze v roce 1990.

Rock je extatická hudba. A extáze umožňuje lidem vystoupit z vlastního stínu. Není to pokaždé neškodné. I masová hysterie na nacistických shromážděných byla formou extáze, stejně jako jí je chování fotbalových fanoušků, které může někdy přerůst v násilí.

Jednou jsem byl svědkem, jak skupina vysoce respektovaných Singapuřanů „upouštěla páru“ při evangelické bohoslužbě. Na výzvu vzrušeného japonského kazatele se muži v šedých oblecích začali svíjet na podlaze a ze zpěněných úst se jim draly nesmysly. Nebyla to povznášející podívaná. Spíš to bylo děsivé. Onen japonský kazatel se však nemýlil, když prohlásil, že lidé – a zejména uzavření Japonci a Singapuřané, jak sdělil farníkům – někdy potřebují ulevit od každodenní konformnosti.

Extáze vyvolaná hudbou je jiná než náboženské vytržení. Mezi oběma prožitky však existuje vzájemný vztah. Proto oficiální strážci společenského pořádku tak často tyto praktiky horlivě zakazují.

Už v roce 380 před Kristem varoval Platón před odchylováním se od tradičních hudebních forem. Hudební novátorství, napsal v Ústav��, a obzvláště vzrušující nové zvuky jsou pro polis nebezpečím. Domníval se, že nezákonnost začíná neortodoxními druhy hudební zábavy, a radil úřadům, aby takovým věcem učinily přítrž.

Mick Jagger minulý měsíc oznámil svým kubánským fanouškům ve španělštině, že „časy se konečně mění“. Možná to tak je. Obama zvolil ve svém rozlučkovém projevu v Havaně podobné téma. Hovořil o nové éře, o „budoucnosti plné naděje“. A Raúlu Castrovi, špatně chodícímu kubánskému vůdci, který je o více než deset let starší než Jagger a téměř o třicet let starší než Obama, sdělil, že by se neměl bát svobody projevu.

Jsou to hezká slova. Skutečná politická svoboda však na Kubu možná bude přicházet pomalu. A čínský příklad ukazuje, že individuální požitkářství lze úspěšně zkombinovat s politickým autoritářstvím. (Rolling Stones už hráli i v Šanghaji, ačkoliv čínské úřady trvaly na tom, že jejich skladby předem prověří.)

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Je to však začátek. Rock and roll oficiálně dorazil na Kubu. Jagger složil náležitou poklonu extatickým kubánským hudebním tradicím. Kubánci už umějí tancovat. Dalším, mnohem důležitějším krokem bude přimět autokraty, aby vyklidili parket.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.