3

Práva digitálního člověka

ABÚ ZABÍ – Vytvořili jsme onlinový svět, jehož nedozírnost přesahuje naše chápání. Abychom získali měřítko jeho velikosti, zkusme si představit toto: v roce 2012 vytvořil nový systém internetových adres IPv6 více než 340 bilionů bilionů bilionů (3,4 x 1038) adres – tedy přibližně 4,8 x 1028 adres pro každého člověka na zeměkouli. To by mělo stačit na obsloužení pěti miliard zařízení, která se v současné době připojují k internetu, a 22 miliard zařízení, jež se podle prognóz budou používat do roku 2020.

Obtížnou součástí této exploze konektivity není budování kapacit, nýbrž otázka, jak by se měly spravovat. Musíme si odpovědět na hluboké otázky týkající se našeho způsobu života. Měl by být každý člověk trvale ke všemu připojený? Kdo vlastní která data a jak by se měly informace zpřístupňovat veřejnosti? Může se a mělo by se využívání dat regulovat, a pokud ano, jak? A jakou roli by při řešení těchto záležitostí měla hrát vláda, firmy a obyčejní uživatelé internetu?

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Tyto otázky již nelze ignorovat. S rozšiřováním virtuálního světa přibývá také případů porušování důvěry a zneužívání osobních údajů. Sledování posílilo neklid – a dokonce i paranoiu – veřejnosti ve vztahu ke státním agenturám. Soukromé firmy obchodující s osobními daty podnítily vznik hnutí za „návrat soukromí“. Jak poznamenal jeden delegát během nedávné debaty Světového ekonomického fóra: „Čím propojenějšími jsme se stali, tím větší části soukromí jsme se vzdali.“

Náš budoucí kybernetický svět však můžeme utvářet i způsobem, který udrží naše data v bezpečí, obnoví důvěru na internetu a přivítá miliardy nových účastníků. Zajištění bezpečnosti bude vyžadovat, aby bezpočet internetových „podílníků“ zavedl nějaký typ systému řízení. Organizace, jako je Mezinárodní korporace pro přidělované názvy a čísla (ICANN) , se co do šíře záběru budou muset stát mnohem globálnějšími.

Současně se musíme mít na pozoru před nadměrnou regulací nebo vládní kontrolou. To by mohlo vyžadovat, abychom postupně vyřadili ze hry Úřad pro přidělování čísel na internetu (IANA), a zabránili tak tomu, aby se dostal pod kontrolu nějakého mezivládního orgánu, jak požadovaly některé státy.

Vlády mají rozhodně významnou roli. Příliš velká kontrola by však téměř jistě udusila inovace, zvýšila náklady a pravděpodobně i vyloučila důležité protisystémové hlasy. Lepším přístupem, jenž by navíc zvýšil důvěru veřejnosti v systém, by bylo vytvořit diverzifikovanou správu s řadou účastníků.

Jednu takovou skupinu účastníků představují firmy. Když se nyní naše osobní data stala tak drahocenným aktivem, ocitají se firmy pod stále větším tlakem, aby vyvíjely internetové obchodní modely, které soukromé informace o uživatelích nevytěžují, ale spíše chrání. Uživatelé internetu si zejména přejí, aby firmy přestaly mást zákazníky zašmodrchanými a právnickou hatmatilkou psanými dohodami o poskytování služeb s cílem získávat od nich data a prodávat je.

Tento typ zneužívání by se dal omezit vytvořením právních a společenských smluv, které by upravovaly souhlas s využíváním dat. Jednou z myšlenek, kterou navrhl informatik Marc Davis, je sepsat jakýsi standard, srozumitelnou sedmibodovou dohodu o „podmínkách poskytování služby“, která zaručí lidem kontrolu nad využíváním jejich osobních dat. Další možností je umožnit samotným uživatelům, aby si z předem stanovené nabídky vybrali, jak velkou míru osobních informací jsou ochotni sdílet.

Otázka důvěry však přesahuje pouhou regulaci. Firmy musí nacházet způsoby, jak zavádět nové technologie, dělat byznys, který je u zákazníků oblíbený, a zachovávat si jejich důvěru. (Ve světě rozhraní člověk-robot, trojrozměrného tisku, nanotechnologií a těžby břidlicového plynu si každá inovativní firma skutečně musí tuto základní otázku klást.)

A konečně se musíme zamyslet nad lidským rozměrem našeho virtuálního světa. Hyperkonektivita nejen vytváří nové komerční příležitosti, ale také mění způsob, jímž obyčejní lidé přemýšlejí o svých životech. Takzvaný syndrom FoMo (strach z promarněné příležitosti) odráží úzkost mladší generace, jejíž příslušníci cítí nutkání okamžitě zachycovat vše, co dělají a vidí.

Tato hyperkonektivita paradoxně zvýšila naši izolovanost, takže stále více žijeme prostřednictvím našich elektronických zařízení. Neurovědci se domnívají, že tento jev možná dokonce změnil způsob, jímž na sebe vzájemně reagujeme v reálném světě.

Fake news or real views Learn More

V jádru této debaty stojí potřeba zajistit, aby si ve světě, kde mnohé, ne-li všechny důležité podrobnosti o našich životech – včetně našich vztahů – existují v kybernetickém zvěčnění, lidé udrželi nebo znovu vydobyli nějakou míru kontroly nad vlastním onlinovým já. Svět zapomínání sice možná zmizel, avšak nový svět můžeme přetvořit způsobem, jenž nám bude ku prospěchu, místo aby nás drtil. Naším prvořadým úkolem je zkonstruovat digitální způsob života, který posílí náš stávající smysl pro etiku a hodnoty a v jehož srdci se budou nacházet bezpečnost, důvěra a spravedlnost.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.