0

Pomýlená britská úsporná opatření

LONDÝN – Bylo rozhodnutí britské vlády zavést po globální finanční krizi úsporná opatření přece jen správnou politikou? Ano, tvrdí ekonom Kenneth Rogoff v jednom velmi diskutovaném nedávném komentáři. Rogoff konstatuje, že ačkoliv si vláda při zpětném ohlédnutí měla půjčit více, v té době hrozilo reálné nebezpečí, že se Británie vydá řeckou cestou. Ministr financí George Osborne podle tohoto názoru nakonec vyšel z celé záležitosti jako hrdina globálních financí.

Aby ukázal, že hrozba odlivu kapitálu skutečně existovala, demonstruje Rogoff na historických případech, že úvěrová bilance Velké Británie zdaleka není důvěryhodná. Přitom se zmiňuje o roku 1932, kdy Británie nebyla schopna splatit Spojeným státům svůj dluh z první světové války, dále o dluzích nahromaděných po druhé světové válce a také o „pravidelné závislosti [Británie] na sanacích Mezinárodního měnového fondu od poloviny 50. do poloviny 70. let“.

Rogoffova analýza ovšem postrádá kontext, ve kterém byly tyto údajné prohřešky spáchány. Platební neschopnost z roku 1932, kdy Británie nebyla s to splatit Spojeným státům dluhy z první světové války, zůstává největší kaňkou na britské dluhové historii, avšak klíčovou roli zde hrají vnější okolnosti. Z velké války vyšel svět s horou dluhů, které vítězné mocnosti dlužily sobě navzájem (USA byly jediným čistým věřitelem) a které poražení dlužili vítězům. John Maynard Keynes tehdy přesně předpověděl, že všechny tyto dluhy skončí vyhlášením platební neschopnosti.

Velká Británie byla jedinou zemí, která vynaložila úsilí platit. Přestože se jí nepodařilo vydobýt pohledávky od vlastních dlužníků, ještě deset let splácela dluh USA a dluhovou službu pozastavila až v hloubi velké hospodářské krize.