Pomýlená britská úsporná opatření

LONDÝN – Bylo rozhodnutí britské vlády zavést po globální finanční krizi úsporná opatření přece jen správnou politikou? Ano, tvrdí ekonom Kenneth Rogoff v jednom velmi diskutovaném nedávném komentáři. Rogoff konstatuje, že ačkoliv si vláda při zpětném ohlédnutí měla půjčit více, v té době hrozilo reálné nebezpečí, že se Británie vydá řeckou cestou. Ministr financí George Osborne podle tohoto názoru nakonec vyšel z celé záležitosti jako hrdina globálních financí.

Aby ukázal, že hrozba odlivu kapitálu skutečně existovala, demonstruje Rogoff na historických případech, že úvěrová bilance Velké Británie zdaleka není důvěryhodná. Přitom se zmiňuje o roku 1932, kdy Británie nebyla schopna splatit Spojeným státům svůj dluh z první světové války, dále o dluzích nahromaděných po druhé světové válce a také o „pravidelné závislosti [Británie] na sanacích Mezinárodního měnového fondu od poloviny 50. do poloviny 70. let“.

Rogoffova analýza ovšem postrádá kontext, ve kterém byly tyto údajné prohřešky spáchány. Platební neschopnost z roku 1932, kdy Británie nebyla s to splatit Spojeným státům dluhy z první světové války, zůstává největší kaňkou na britské dluhové historii, avšak klíčovou roli zde hrají vnější okolnosti. Z velké války vyšel svět s horou dluhů, které vítězné mocnosti dlužily sobě navzájem (USA byly jediným čistým věřitelem) a které poražení dlužili vítězům. John Maynard Keynes tehdy přesně předpověděl, že všechny tyto dluhy skončí vyhlášením platební neschopnosti.