0

Stíny revoluce

VÍDEŇ – Co nastává, když opadne revoluční euforie? Dnešní východní Evropa, zhruba dvě dekády po revolucích roku 1989, může dnešním vzpurným a vítězoslavným mladým Arabům posloužit jako prospěšné upozornění, že musí zůstat bdělí.

Od doby, kdy jsem v roce 1986 odešel z Rumunska do exilu, jsou mé návraty řídké a napjaté. Program mé poslední cesty byl sice napěchovaný a nabízel málo skutečného kontaktu s obyčejnými lidmi, přesto jsem z deníků, televizních programů a rozhovorů s přáteli zachytil hlubokou ekonomickou, politickou a mravní krizi, která zemi pohlcuje. Nedůvěru a zlost vůči zkorumpované a nevýkonné politické třídě, doprovázenou skepsí nad demokracií, ba dokonce nostalgií po komunismu, v současnosti najdeme nejen v Rumunsku, ale i v dalších koutech východní Evropy.

Asi 70 % Rumunů teď údajně tvrdí, že litují smrti soudruha Nicolae Ceauşeska, jehož sumární poprava v roce 1989 vyvolala všeobecné nadšení. Ovšemže zdroji takto ohromujícího zjištění je těžké věřit, tak jako všemu ostatnímu v rumunské politice, ale vulgární a radikální hrubnutí veřejného diskurzu – aktuálně opepřeného staronovými xenofobními prvky – je dosti zřetelné.

Jistá ochutnávka se mi naskytla, když jsem byl hostem respektovaného televizního programu o kultuře. Pobavilo mě, že se debata nesoustředila na mé knihy, ale na témata jako „židovská kulturní mafie“ a „zveličování“ antisemitismu v rumunské minulosti a přítomnosti. Redaktorka, která se mnou rozmlouvala, byla neustále v pohybu a strhávala na sebe dialog narážkami a osobními vpády. Usoudil jsem, že se chce, abych se nechal vyprovokovat k nestřeženým výrokům, což je metoda, již dnes módní novináři používají všude.