0

Jak seřídit francouzsko-německý motor Evropy

BERLÍN – Zda uspěje či neuspěje francouzské předsednictví EU, jež započne příští měsíc, bude do velké míry záviset na tom, je-li možné oživit francouzsko-německou spolupráci. V době zdánlivě dávno minulé bývaly pravidlem společné iniciativy pro Evropu a francouzsko-německé návrhy obvykle představovaly kompromis přijatelný pro Evropu jako celek. Zřejmě posledním mistrovským dílem francouzsko-německé tvůrčí práce byla Maastrichtská smlouva z roku 1992.

Obě země se ale poté narůstající měrou vzájemně odcizily. Francie se nikdy s nadšením nezapojila do procesu rozšíření, zatímco vytvoření eura vedlo v letech 1993 až 1999 k vážným francouzsko-německým napětím. Rozhodnutí Francie v roce 1996 upustit od branné povinnosti, ale zároveň pokračovat v provádění jaderných zkoušek ke zlepšení vztahu sotva přispělo. Plodem posledních let Jacquesa Chiraka v úřadu prezidenta byla do velké míry bezvýchodnost, již v květnu 2005 korunovalo francouzské „ne“ návrhu ústavní smlouvy EU.

Samozřejmě že francouzsko-německý motor nemůže fungovat stejně jako dřív. Povýšené chování obou zemí – například to, že kritizovaly daňové režimy ve východní Evropě, ač samy nedokázaly dodržet Pakt stability a růstu Evropské unie – bylo pro ostatní země EU, zejména pro nejnovější členy, šokující. Totéž platilo pro jejich domýšlivé tvrzení, že jen ony rozumějí „politické Evropě“ a že tudíž budou uzavírat dohody bilaterálně, třeba dohodu o zemědělství v říjnu 2002.

EU přesto na Francii a Německu zůstává jako na hnací síle závislá. Ztratily sice snad autoritu, ale bez nich se v EU mnoho neděje. Co lze tedy udělat pro to, aby kolem francouzsko-německé osy vznikl nový smysl pro vůdčí roli?