6

Přehodnocení růstového imperativu

CAMBRIDGE – Moderní makroekonomika podle všeho často za alfu a omegu politiky považuje svižný a stabilní hospodářský růst. Takové poselství se ozývá z politických debat, zasedacích sálů centrálních bank i předních stránek novin. Má ale skutečně smysl navěky pokládat růst za hlavní společenský cíl, jak učebnice ekonomiky implicitně předpokládají?

Ovšemže, mnohé kritiky standardních ekonomických statistik prosazují širší měřítka národního blahobytu, kupříkladu předpokládanou délku života při narození, gramotnost atd. K takovým posudkům patří Zpráva OSN o lidském rozvoji a nověji též práce Francouzi financovaného Výboru pro otázky měření hospodářské výkonnosti a sociálního rozvoje, jejž vedou ekonomové Joseph Stiglitz, Amartya Sen a Jean-Paul Fitoussi.

Problém je ale možná hlubší než statistická zploštělost: jde o neschopnost moderní teorie růstu patřičně zdůraznit, že člověk je v zásadě společenský tvor. Lidé své bohatství nehodnotí podle nějakého absolutního měřítka, nýbrž na základě toho, co vidí kolem sebe.

Ekonom Richard Easterlin proslul upozorněním, že průzkumy „štěstí“ během dekád po druhé světové válce překvapivě dokládají jen nepatrný vývoj, navzdory výraznému trendu růstu příjmů. Netřeba říkat, že Easterlinův výsledek je méně uvěřitelný v chudých zemích, kde svižně rostoucí příjmy společnosti často umožňují dopřát si výrazná zlepšení života, která patrně silně korelují se všemi rozumnými měřítky celkového blahobytu.