2

Boj proti chudobě 2.0

ŘÍM – Globální lídři opěvují jako údajný úspěch to, že rozvojový cíl tisíciletí snížit podíl lidí žijících pod hranicí chudoby na polovinu oproti roku 1990 byl splněn už v roce 2010, tedy se značným náskokem před cílovým rokem 2015. Vprostřed přetrvávající chudoby, narůstající nerovnosti a mdlého růstu v mnoha rozvojových zemích však úspěšnost politik a programů bojujících proti chudobě vzbuzuje pochybnosti.

Mimo východní Asii je pokrok skutečně skrovný a v některých zemích a regionech se situace dokonce zhoršuje – navzdory několika případům sprintujícího ekonomického růstu, vytrvalému rozmachu některých velkých rozvojových zemí a veřejným závazkům mezinárodního společenství vůči Deklaraci tisíciletí z roku 2000, která vedla k Rozvojovým cílům tisíciletí.

Tyto smíšené výsledky vývoje zpochybňují efektivitu konvenčních politik ke zmírňování chudoby, často ztotožňovaných s Washingtonským konsenzem, který v 80. letech transformoval diskurs o chudobě. Reformy podle Washingtonského konsenzu – mimo jiné makroekonomická stabilizace (definovaná jako nízká jednociferná inflace) a liberalizace trhu – měly chudobu odstraňovat zrychlováním hospodářského růstu.

Věnovalo se však málo pozornosti strukturálním příčinám chudoby, například nerovnosti majetku a příležitostí, či nerovným distribučním důsledkům růstu. A jelikož během hospodářských poklesů jako první přicházejí o práci nekvalifikovaní pracující, zatímco zaměstnanost obvykle zaostává za oživením výstupu, nižší veřejné investice do zdravotnictví, vzdělávání a dalších sociálních programů ve výsledku zvýšily zranitelnost chudých.