33

Jak obnovit důvěru ve znalosti expertů

LONDÝN – „Proč si toho nikdo nevšiml?“ proslule se dotázala britská královna Alžběta II. akademického sboru London School of Economics v listopadu 2008, hned po propuknutí finanční krize. Po téměř deseti letech je tatáž otázka kladena „expertům“ v reakci na nevšední a nečekané události posledních 12 měsíců – od britského referenda o brexitu po volbu Donalda Trumpa prezidentem Spojených států.

Terčem kritiky jsou v poslední době nejen odborníci provádějící průzkumy veřejného mínění a ekonomové, ale experti obecně. Krizi eurozóny, která začala v roce 2010, považovali někteří za dílo elit s bolestivými dopady na širokou veřejnost. Situaci ještě zhoršila krize chování, když propukly skandály nad vnucenými prodeji nevýhodných finančních produktů, globální manipulací měn a nekalým ovlivňováním Londýnské mezibankovní nabídkové sazby (Libor, srovnávací úroková sazba, již některé banky účtují jiným bankám u krátkodobých půjček).

To vše posílilo podezření veřejnosti, že systém je ohnutý ve prospěch bohatých a mocných, kteří nikdy nemusí skládat účty. Skepse nad věrohodností elit visela jako temný mrak nad referendem o brexitu i nad volbami v USA.

Obklopena takovými domnělými selháními, důvěra veřejnosti v experty se ocitá na křižovatce. Zprávy se čím dál úžeji zaměřují na individuální zájmy a preference a lidé si stále větší měrou vybírají, komu důvěřovat a ke komu se hlásit, takže tradiční kanály pro sdílení expertních znalostí se rozpadají. Kdo potřebuje experty, když má Facebook, Google, Mumsnet a Twitter?

Vlastně my všichni. V průběhu lidských dějin pomáhalo využívání expertních znalostí potlačovat nemoci, snižovat chudobu a zlepšovat blahobyt lidí. Chceme-li na tomto pokroku stavět, potřebujeme spolehlivé odborníky, na něž se veřejnost může s důvěrou obracet.

K obnovení důvěry je v prvé řadě nezbytné, aby ti, kdo se označují za „experty“, připustili nejistotu. Ve svých vyjádřeních by neměli předstírat, že jsou si jistí, a často riskovat mýlku, nýbrž upřímně přiznat nejistotu. Takový přístup v dlouhodobém výhledu obnoví věrohodnost. Dobrým příkladem je použití „vějířových grafů“ u prognóz sestavovaných Komisí pro měnovou politiku (MPC) britské centrální banky (BoE), které u témat jako inflace, růst a nezaměstnanost ukazují široké rozpětí možného vývoje.

Tlumočením nejistoty se ovšem zvyšuje složitost sdělení. To je významná výzva. Je snadné tvítovat: „BoE očekává 2% růst.“ Skutečný význam vějířového grafu – „kdyby ve 100 případech převládly stejné ekonomické okolnosti jako dnes, podle nejlepšího kolektivního úsudku MPC by zralý odhad růstu HDP v 50 případech ležel nad 2 % a v 50 případech pod 2 %“ – se ale na Twitteru nevejde ani do limitu 140 znaků.

To zdůrazňuje potřebu šířit rozumné zásady a věrohodné postupy, neboť technologie mění způsob, jímž přijímáme informace. Měli bychom odhalovat novináře a blogery, kteří uveřejní či dále šíří nepravdy nebo fámy? Možná by se měly adaptovat a ve světě think tanků, webů a médií obecněji aplikovat zásady a postupy široce využívané v akademické obci – například kolegiální posuzování, konkurenční postupy ve financování výzkumu, transparentnost ohledně střetu zájmů a zdrojů financování a požadavky na publikaci výchozích dat.

Zároveň spotřebitelé potřebují lepší nástroje k posouzení kvality informací a názorů, které jsou jim předloženy. Digitalizace vědomostí dala lidem možnost získávat informace, jež formují jejich názory. Mohou jít k lékaři lépe poučení o svém onemocnění a alternativních terapiích. Demokratizace informací ale může komplikovat rozlišování faktů od falešných zpráv, algoritmy vytvářejí jeskyně ozvěn mezi podobně smýšlejícími lidmi a v soupeření o počet kliknutí a online výnosy se na vrchol mohou vyšplhat extrémní hlasy a názory.

Školy a univerzity budou muset dělat víc pro to, aby studenty vychovaly v lepší spotřebitele informací. Pozoruhodný výzkum Stanford History Education Group, založený na testování tisíců studentů napříč USA, označil zjištění týkající se schopnosti mladých lidí hodnotit informace, s nimiž se setkají na internetu, za „ponurá“. Krokem správným směrem jsou weby hodnotící pravdivost faktických tvrzení veřejných představitelů a některé se zčásti podobají kolegiálnímu posuzování v akademické obci.

Zásadní je naslouchat druhé straně. Sociální média zhoršují lidský sklon ke skupinovému myšlení, neboť protichůdné názory jejich filtrem nepropadnou. Musíme proto vyvíjet určité úsilí, abychom přišli do styku s názory, které se od našich liší, a odmítli algoritmické filtrování směřující k potlačení neshod. Technologičtí „experti“ by snad mohli naprogramovat algoritmy, jež budou takové bubliny propichovat.

Konečně je potřeba pečlivěji hlídat hranici mezi technokracií a demokracií. Není divu, že když při rozhodování o věcech s velkými společenskými dopady ovládnou kormidlo nevolené osoby, rozhořčení veřejnosti na sebe nenechá dlouho čekat. Problémy často nastávají, když se experti snaží být politiky anebo když se politici snaží být experty. Zásadní význam má jasné vymezení rolí – a zodpovědnost, dojde-li k překročení jejich hranic.

Znalosti expertů potřebujeme k řešení problémů světa víc než kdykoli v minulosti. Otázkou není, jak se obejít bez expertů, nýbrž jak zajistit, aby se slovu expertů dalo důvěřovat. Najít správnou odpověď má zásadní význam: nechceme-li, aby budoucnost formovaly neznalost a úzkoprsost, znalosti a poučenou debatu potřebujeme víc než kdy dřív.