0

Jak obnovit evropský růst

NEW YORK – Suverénní dluhová krize v Evropě řádí už tak dlouho, že někteří lidé začínají pokládat za samozřejmé, že vedoucí představitelé eurozóny mohou pokračovat v klopýtání od jednoho nulového řešení ke druhému, aniž riskují katastrofu. Pokud však kterákoliv z problémy sužovaných jihoevropských ekonomik nedokáže v nadcházejících měsících restrukturalizovat svůj dluh, výsledná nákaza se rychle rozšíří z eurozóny do celé globální finanční soustavy, přičemž důsledky budou mnohem vážnější než ty, které následovaly po pádu banky Lehman Brothers v září 2008.

Navzdory nové dohodě dosažené na prosincovém summitu Evropské unie zůstává posílení důvěry finančních trhů v eurozónu těžko splnitelným cílem. Směnný kurz eura klesl bezprostředně po summitu na nejnižší hodnotu z celého roku (kolem 1,30 dolaru za euro), přičemž výnosy z italských pětiletých dluhopisů dosáhly nového maxima (téměř 6,5%). Prezidentský kandidát francouzské Socialistické strany François Hollande jednoznačně prohlásil, že nejnovější dohoda „není správnou odpovědí“, protože „bez hospodářského růstu nedosáhneme žádného z cílů v oblasti snížení deficitu“.

Hollande měl pravdu. Za téměř dva roky od vypuknutí krize v Řecku nedokázali lídři EU navrhnout řešení, které by nacházelo rovnováhu mezi střídmostí a ekonomickým růstem. Kdykoliv dají trhy najevo skepsi z životaschopnosti eura, začnou evropští lídři překotně obnovovat důvěru pomocí úsporných opatření, přičemž zcela ignorují hlubší potřebu opětovně vytvořit podmínky pro růst. Co je naléhavé, vytěsňuje to, co je pouze důležité. Bez růstu jsou však dlouhodobé vyhlídky EU chmurné.

Od začátku krize byla potřeba hospodářského růstu v problémových evropských zemích vykreslována jako jejich problém. Pro věřitele, zejména pro věřitele německé, bylo hlavní prioritou vnutit rozmařilému evropskému jihu střídmost a disciplínu. Protože velkou část dluhu bank a vlád z evropské periferie drží německé banky, soustředili se vedoucí činitelé na tuto finanční vazbu mezi německou ekonomikou a ekonomikami členských zemí eurozóny, které jsou v potížích. Pochopitelná touha německé kancléřky Angely Merkelové ukáznit marnotratníky se však zároveň rovná podřezávání poslední zbylé větve, na níž němečtí bankéři a daňoví poplatníci sedí.