4

Ekonomické ultimátum pro arabský svět

WASHINGTON, DC – Nezačnou-li země Blízkého Východu dosahovat skutečných pokroků v základních politických a hospodářských reformách, je neodvratný další regionální rozvrat. Rentiérské systémy, jež vlády desítky let zachovávaly, se dostávají do bodu zlomu, a tak tvůrci politik musí zahájit náročný, leč nikoliv nemožný proces zavádění nových společenských smluv.

Společenská smlouva v arabských zemích se začala rozpadat na přelomu století, když vlády s nafouklými rozpočty a přebujelými byrokratickými aparáty už nedokázaly zajišťovat adekvátní nabídku základních služeb, jako je zdravotní péče a vzdělávání, vytvářet dostatečný počet pracovních míst či zachovat subvence do potravin a paliv. Vzdor ubývajícím státním výhodám však většina lídrů nadále vyžadovala, aby lid jejich země dodržoval svou část dohody tím, že se nebude smysluplně účastnit veřejného života.

Arabským vládám se dařilo zachovávat v chodu neefektivní ekonomiky desítky let, protože je podepíraly příjmy z ropy. V posledních desetiletích hojné blízkovýchodní zásoby ropy a plynu určitým způsobem prospívaly většině arabských zemí. Země produkující uhlovodíky si ze zisků kupovaly loajalitu svých občanů a vytvořily v zásadě sociální státy; země, které ropu netěží, měly prospěch ze zahraniční pomoci, kapitálových přílivů a remitencí, jež domů posílají jejich občané pracující v zemích obdařených přírodními zdroji.

Jelikož vlády zemí produkujících ropu využívaly příjmů k zabezpečení potřeb většiny jejich obyvatel, včetně práce, služeb a výhod, pěstovaly kulturu závislosti, namísto povzbuzování soběstačnosti a podnikavosti s cílem rozšířit soukromý sektor. Navíc jelikož kvůli tvorbě příjmů nepotřebovaly občany danit, lidé se zřídka uchylovali k protestům proti autoritářství. Politická kultura byla odrazem prostého principu: „žádné zdanění, žádné zastoupení“.