4

Ekonomické ultimátum pro arabský svět

WASHINGTON, DC – Nezačnou-li země Blízkého Východu dosahovat skutečných pokroků v základních politických a hospodářských reformách, je neodvratný další regionální rozvrat. Rentiérské systémy, jež vlády desítky let zachovávaly, se dostávají do bodu zlomu, a tak tvůrci politik musí zahájit náročný, leč nikoliv nemožný proces zavádění nových společenských smluv.

Společenská smlouva v arabských zemích se začala rozpadat na přelomu století, když vlády s nafouklými rozpočty a přebujelými byrokratickými aparáty už nedokázaly zajišťovat adekvátní nabídku základních služeb, jako je zdravotní péče a vzdělávání, vytvářet dostatečný počet pracovních míst či zachovat subvence do potravin a paliv. Vzdor ubývajícím státním výhodám však většina lídrů nadále vyžadovala, aby lid jejich země dodržoval svou část dohody tím, že se nebude smysluplně účastnit veřejného života.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Arabským vládám se dařilo zachovávat v chodu neefektivní ekonomiky desítky let, protože je podepíraly příjmy z ropy. V posledních desetiletích hojné blízkovýchodní zásoby ropy a plynu určitým způsobem prospívaly většině arabských zemí. Země produkující uhlovodíky si ze zisků kupovaly loajalitu svých občanů a vytvořily v zásadě sociální státy; země, které ropu netěží, měly prospěch ze zahraniční pomoci, kapitálových přílivů a remitencí, jež domů posílají jejich občané pracující v zemích obdařených přírodními zdroji.

Jelikož vlády zemí produkujících ropu využívaly příjmů k zabezpečení potřeb většiny jejich obyvatel, včetně práce, služeb a výhod, pěstovaly kulturu závislosti, namísto povzbuzování soběstačnosti a podnikavosti s cílem rozšířit soukromý sektor. Navíc jelikož kvůli tvorbě příjmů nepotřebovaly občany danit, lidé se zřídka uchylovali k protestům proti autoritářství. Politická kultura byla odrazem prostého principu: „žádné zdanění, žádné zastoupení“.

Když teď ceny ropy klesají a pravděpodobně zůstanou nízké několik let, ne-li natrvalo, blízkovýchodní rentiérské systémy čelí podstatné výzvě. Například Saúdská Arábie zvyšuje daně, seškrtává domácí subvence a paradigma své zahraniční pomoci přesouvá od darů k investicím. Království už dlouho poskytuje finanční podporu Egyptu, Jordánsku a dalším zemím v regionu, takže tento posun vyvine tlak na tamní vlády, aby usilovaly o růst soukromého sektoru s cílem zlepšit ekonomickou výkonnost jejich vlastních zemí.

Avšak přestože vlády arabského světa narazily na meze své schopnosti zaměstnávat víc lidí, zvyšovat veřejný dluh a přitahovat dary ze zahraničí, příslušníci politických a ekonomických elit těchto zemí, jež současný rentiérský systém zvýhodňuje, budou patrně vzdorovat snahám o podstatnou reformu. Další odpor bychom pak měli očekávat od státních byrokracií, jimž chybí jakákoli vize přechodu k inkluzivnímu a udržitelného hospodářskému modelu.

Bez takové transformace si ale země Blízkého východu nemohou dělat naděje, že vytvoří prosperující ekonomiky. Po desetiletích spoléhání na renty z přírodních zdrojů musí tamní vlády nejen přejít k novým modelům růstu, ale také posílit zastupitelský charakter vládnutí. Když se od arabských společností žádá, aby akceptovaly nižší subvence, méně vládních pracovních příležitostí a obecně méně od státu, budou požadovat větší podíl na rozhodování.

V současnosti arabský svět vězí mezi neudržitelným ekonomickým a politickým statem quo a inkluzivním ekonomickým systémem odměňujícím přínosy, o němž méně krátkozrací lidé v regionu vědí, že musí nastoupit. Do tohoto neobhajitelného postavení vkročilo příliš mnoho arabských vlád, neboť věnovaly málo pozornosti budování vládních institucí, jež jejich státy potřebují.

První vlna arabských povstání, která začala v prosinci 2010 a vedla k Arabskému jaru roku 2011, byla reakcí na rozpad starých společenských smluv. Při dnešní neobyčejné souhře klesajících cen ropy a uzavřených politických systémů by snadno mohla propuknout nová vlna protestů, zejména tam, kde si vlády doposud neuvědomily, že konec rentiérizmu znamená konec staré společenské úmluvy.

Pro tyto vlády je teď hospodářská reforma otázkou přežití. V otevřenějším systému arabské vlády budou muset privatizovat řadu státních společností a výrazně podnikatelům ulehčit registraci nových firem a spouštění nových podniků. V posledku přitom hospodářské reformy arabských států uspějí, jedině pokud občané získají výraznější hlas ve správě veřejných věcí.

Fake news or real views Learn More

Jednou zemí, kde rentiérizmus začala nahrazovat nová společenská smlouva, je Tunisko. Zbytek arabského světa má před sebou dvě alternativy. Jeho lídři mohou začít bojovat s rakovinou neudržitelného statu quo, vzdor bolesti a nejistotě, jež takový zápas přinese, anebo mohou čekat, až se tato rakovina dostane do neléčitelného stadia a pohltí je.

Z angličtiny přeložil David Daduč