0

Náboženský pluralismus pro pluralitní věk

Volba papeže Benedikta XVI. a globální válka proti teroru přitáhly nebývalou pozornost k úloze náboženství ve světě. Objevil se obzvláštní zájem (nejzřetelněji s ohledem na islám) zjistit, zda jsou jednotlivé náboženské tradice slučitelné s institucemi a hodnotami liberální demokracie. Avšak upíráním pozornosti na to, co tvoří víru a náboženskou praxi, přehlížíme zřejmě mnohem důležitější otázku: jak se ve víře a jejím naplňování odrážejí náboženské zásady.

Navzdory vydatným důkazům o opaku se mnozí lidé – zejména teologové – obávají, že žijeme v sekulární době. Náš věk, pro nějž sekularismus není ani zdaleka nejcharakterističtější, však zažil obrovské výbuchy náboženských vášní. Moderní doba je stejně náboženská jako všechna předchozí historická období, ba v některých místech ještě náboženštější.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Jedna výjimka je geografická: západní a střední Evropa skutečně prošly výrazným úpadkem náboženské víry, což se stalo důležitou součástí evropské kulturní identity. Další výjimka je sociologická a týká se relativně nepočetné, ale vlivné mezinárodní inteligence, pro niž se sekularizace stala nejen faktem, nýbrž – alespoň pro některé její představitele – ideologickým závazkem.

Jedná se o výjimky. Co modernita více méně nevyhnutelně přináší, není sekularizace, ale pluralismus – mírové soužití různých rasových, etnických či náboženských skupin v téže společnosti.

Modernita podkopává tradiční jednolitost společenství, neboť jejich členové a nečlenové na sebe neustále narážejí, ať už fyzicky (prostřednictvím urbanizace a cestování), nebo „virtuálně“ (prostřednictvím masové gramotnosti a masové komunikace). Pluralismus – urychlený, rozšířený a vystupňovaný globalizací – se stal všudypřítomnou skutečností společenského života i vědomí jedince.

Na institucionální úrovni pluralismus znamená, že zavedená náboženství už nemohou brát za samozřejmost, že určitá populace se pasivně poddá jejich autoritě. Je-li zaručena svoboda vyznání – což je v liberálních demokraciích typická situace – náboženské instituce nemohou spoléhat na to, že modlitebny zaplní stát.

Místo toho je potřeba lidi přesvědčit , aby autoritu přijali, což dává vzniknout jakémusi náboženskému trhu. Byť si i jedna náboženská tradice stále nárokuje většinu populace jako své nominální stoupence, jednotlivci se stále mohou rozhodnout pro přerušení vazby na instituci, která danou tradici představuje (tak jako v evropských zemích s katolickou většinou).

Na úrovni vědomí jednotlivce to znamená, že je nyní obtížnější získat náboženskou jistotu. Náboženské rozhodnutí může být záležitostí vášnivé oddanosti (jako v případě Kierkegaardova „uvěření“) nebo běžněji spotřebitelskou volbou s nižší citovou intenzitou (vyjádřenou výmluvným americkým obratem „náboženská preference“).

Ať tak či onak, jedinec je odkázán sám na sebe a musí o domácí náboženské tradici přemítat a vyrovnat se s ní. I když se jedinec rozhodne přijmout silně konzervativní podobu tradice, toto rozhodnutí může – alespoň teoreticky – někdy v budoucnosti vzít zpět.

Pluralismus tudíž nutí církve, aby se stávaly denominacemi. Denominace má rysy církve, do níž se člověk narodí, ale jedinci k ní lnou dobrovolně a uznávají právo jiných denominací na existenci.

Tím, co jasně odlišuje různá náboženství z hlediska jejich slučitelnosti s moderní liberální demokracií, je pravděpodobně spíš přijetí pluralismu než lpění na určitých přesvědčeních a praktikách. Z dobře známých historických důvodů mají v rámci křesťanství komparativní výhodu v přizpůsobivosti pluralismu protestanti. Římskokatolická církev se po dlouhém období zarputilého vzdoru také pluralitní konkurenci přizpůsobila, přičemž teologicky to ospravedlnila prohlášeními o náboženské svobodě, které mají počátky u Druhého vatikánského koncilu. Přijetí tržního hospodářství bylo pomalejší, ale i to bylo zahájeno encyklikou Centesimus Annus Jana Pavla II.

Východokřesťanské pravoslaví je ovšem něco jiného. Vztah posvátného a sekulárního sice rozpoutává debaty napříč islámským světem i v Izraeli, ale pravoslavný pojem sinfonia – harmonická jednota mezi společností, státem a církví – představuje pro přijetí liberální demokracie osobitou potíž. Srovnatelné pravoslavné představy o společenské solidaritě (ruská sobornosť ) ztěžují akceptaci kapitalismu, protože soutěživost a osobní podnikavost se považují za morálně odpudivé výrazy bezohlednosti a chamtivosti.

Reakce na výzvu globálního pluralismu na sebe v různých částech pravoslavného světa vezmou různé podoby. Mohou se objevit snahy o opětovné vybudování čehosi podobného tradičnímu sinfonia jako v Rusku, přijetí „eurosekularity“ jako v Řecku, na Kypru a v dalších zemích vstupujících do oběžné dráhy EU (Rumunsko a Bulharsko dřív, Arménie a Gruzie později) nebo směřování k dobrovolnému sdružování jako v USA.

Výzva, jíž pravoslaví čelí, však zdůrazňuje tři možnosti, jež dnes náboženské obce mají: pluralismu vzdorovat, vzdálit se mu nebo se zapojit. Ani jedna není prosta potíží a rizik, ale slučitelná s liberální demokracií je jedině angažovanost. Zapojit se znamená, že tradice bude vyvedena do otevřeného diskurzu kultury a že ti, kdo tradici představují, si nebudou pravdu nárokovat apologeticky.

Fake news or real views Learn More

To nevyhnutelně povede k nařčením z obracení na vlastní víru pejorativně interpretovaného jako „lovení duší“. Obracení na víru ale znamená pouze to, že se člověk snaží přesvědčit ostatní o tom, čemu je oddán. Právě to obvykle sebevědomá společenství dělají. Řečeno bez obalu: místo strachu, že si římskokatolická církev „přivlastní“ pravoslavné duše, by se pravoslavná církev měla snažit přivlastnit si duše katolické.

Kromě toho ve věku, kdy náboženství musí přesvědčovat , musí také obracet na svou víru uvnitř vlastní společnosti – poukazovat na pravdu, hodnoty a krásu tradice –, i když se rozhodnou mimo svou společnost tak nečinit. Jinak o své děti přijdou.