0

Náboženský pluralismus pro pluralitní věk

Volba papeže Benedikta XVI. a globální válka proti teroru přitáhly nebývalou pozornost k úloze náboženství ve světě. Objevil se obzvláštní zájem (nejzřetelněji s ohledem na islám) zjistit, zda jsou jednotlivé náboženské tradice slučitelné s institucemi a hodnotami liberální demokracie. Avšak upíráním pozornosti na to, co tvoří víru a náboženskou praxi, přehlížíme zřejmě mnohem důležitější otázku: jak se ve víře a jejím naplňování odrážejí náboženské zásady.

Navzdory vydatným důkazům o opaku se mnozí lidé – zejména teologové – obávají, že žijeme v sekulární době. Náš věk, pro nějž sekularismus není ani zdaleka nejcharakterističtější, však zažil obrovské výbuchy náboženských vášní. Moderní doba je stejně náboženská jako všechna předchozí historická období, ba v některých místech ještě náboženštější.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Jedna výjimka je geografická: západní a střední Evropa skutečně prošly výrazným úpadkem náboženské víry, což se stalo důležitou součástí evropské kulturní identity. Další výjimka je sociologická a týká se relativně nepočetné, ale vlivné mezinárodní inteligence, pro niž se sekularizace stala nejen faktem, nýbrž – alespoň pro některé její představitele – ideologickým závazkem.

Jedná se o výjimky. Co modernita více méně nevyhnutelně přináší, není sekularizace, ale pluralismus – mírové soužití různých rasových, etnických či náboženských skupin v téže společnosti.

Modernita podkopává tradiční jednolitost společenství, neboť jejich členové a nečlenové na sebe neustále narážejí, ať už fyzicky (prostřednictvím urbanizace a cestování), nebo „virtuálně“ (prostřednictvím masové gramotnosti a masové komunikace). Pluralismus – urychlený, rozšířený a vystupňovaný globalizací – se stal všudypřítomnou skutečností společenského života i vědomí jedince.

Na institucionální úrovni pluralismus znamená, že zavedená náboženství už nemohou brát za samozřejmost, že určitá populace se pasivně poddá jejich autoritě. Je-li zaručena svoboda vyznání – což je v liberálních demokraciích typická situace – náboženské instituce nemohou spoléhat na to, že modlitebny zaplní stát.

Místo toho je potřeba lidi přesvědčit , aby autoritu přijali, což dává vzniknout jakémusi náboženskému trhu. Byť si i jedna náboženská tradice stále nárokuje většinu populace jako své nominální stoupence, jednotlivci se stále mohou rozhodnout pro přerušení vazby na instituci, která danou tradici představuje (tak jako v evropských zemích s katolickou většinou).

Na úrovni vědomí jednotlivce to znamená, že je nyní obtížnější získat náboženskou jistotu. Náboženské rozhodnutí může být záležitostí vášnivé oddanosti (jako v případě Kierkegaardova „uvěření“) nebo běžněji spotřebitelskou volbou s nižší citovou intenzitou (vyjádřenou výmluvným americkým obratem „náboženská preference“).

Ať tak či onak, jedinec je odkázán sám na sebe a musí o domácí náboženské tradici přemítat a vyrovnat se s ní. I když se jedinec rozhodne přijmout silně konzervativní podobu tradice, toto rozhodnutí může – alespoň teoreticky – někdy v budoucnosti vzít zpět.

Pluralismus tudíž nutí církve, aby se stávaly denominacemi. Denominace má rysy církve, do níž se člověk narodí, ale jedinci k ní lnou dobrovolně a uznávají právo jiných denominací na existenci.

Tím, co jasně odlišuje různá náboženství z hlediska jejich slučitelnosti s moderní liberální demokracií, je pravděpodobně spíš přijetí pluralismu než lpění na určitých přesvědčeních a praktikách. Z dobře známých historických důvodů mají v rámci křesťanství komparativní výhodu v přizpůsobivosti pluralismu protestanti. Římskokatolická církev se po dlouhém období zarputilého vzdoru také pluralitní konkurenci přizpůsobila, přičemž teologicky to ospravedlnila prohlášeními o náboženské svobodě, které mají počátky u Druhého vatikánského koncilu. Přijetí tržního hospodářství bylo pomalejší, ale i to bylo zahájeno encyklikou Centesimus Annus Jana Pavla II.

Východokřesťanské pravoslaví je ovšem něco jiného. Vztah posvátného a sekulárního sice rozpoutává debaty napříč islámským světem i v Izraeli, ale pravoslavný pojem sinfonia – harmonická jednota mezi společností, státem a církví – představuje pro přijetí liberální demokracie osobitou potíž. Srovnatelné pravoslavné představy o společenské solidaritě (ruská sobornosť ) ztěžují akceptaci kapitalismu, protože soutěživost a osobní podnikavost se považují za morálně odpudivé výrazy bezohlednosti a chamtivosti.

Reakce na výzvu globálního pluralismu na sebe v různých částech pravoslavného světa vezmou různé podoby. Mohou se objevit snahy o opětovné vybudování čehosi podobného tradičnímu sinfonia jako v Rusku, přijetí „eurosekularity“ jako v Řecku, na Kypru a v dalších zemích vstupujících do oběžné dráhy EU (Rumunsko a Bulharsko dřív, Arménie a Gruzie později) nebo směřování k dobrovolnému sdružování jako v USA.

Výzva, jíž pravoslaví čelí, však zdůrazňuje tři možnosti, jež dnes náboženské obce mají: pluralismu vzdorovat, vzdálit se mu nebo se zapojit. Ani jedna není prosta potíží a rizik, ale slučitelná s liberální demokracií je jedině angažovanost. Zapojit se znamená, že tradice bude vyvedena do otevřeného diskurzu kultury a že ti, kdo tradici představují, si nebudou pravdu nárokovat apologeticky.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

To nevyhnutelně povede k nařčením z obracení na vlastní víru pejorativně interpretovaného jako „lovení duší“. Obracení na víru ale znamená pouze to, že se člověk snaží přesvědčit ostatní o tom, čemu je oddán. Právě to obvykle sebevědomá společenství dělají. Řečeno bez obalu: místo strachu, že si římskokatolická církev „přivlastní“ pravoslavné duše, by se pravoslavná církev měla snažit přivlastnit si duše katolické.

Kromě toho ve věku, kdy náboženství musí přesvědčovat , musí také obracet na svou víru uvnitř vlastní společnosti – poukazovat na pravdu, hodnoty a krásu tradice –, i když se rozhodnou mimo svou společnost tak nečinit. Jinak o své děti přijdou.