VANCOUVER – Navzdory rostoucímu významu vědy v moderním světě zůstává vědecké vzdělávání i nadále pro většinu lidí vzdáleným a podružným problémem. To je jednak krátkozraké a jednak riskantní. Věda a technika nejsou koneckonců pouze hlavními motory růstu v moderní ekonomice; stále častěji sehrávají stěžejní roli také v řadě otázek veřejné politiky, nejvýrazněji pak v oblasti klimatických změn a zdravotnictví.
Jistě, potřeba většího objemu kvalitnější vědy není zcela ignorována. Jen malá část této pozornosti se však zaměřuje na postsekundární vědecké vzdělávání, což je jediná úroveň, u níž lze podle dostupných dat dosáhnout podstatných zlepšení bez enormních nákladů. Navíc je otázkou, zda lze na primární a sekundární úrovni dosáhnout obrovského pokroku dříve, než se vyšší standardy vědecké výuky prosadí na úrovni postsekundární.
Konvenční názor vypadá tak, že s postsekundárním vědeckým vzděláváním jsou jen malé problémy. Vědci a inženýři jsou „produkováni“ srovnatelným nebo ještě vyšším tempem než v minulosti, a přestože pouze malému počtu studentů netechnických oborů připadají povinné technické předměty zábavné nebo užitečné, je to pokládáno za jev, s nímž se nedá nic dělat.
VANCOUVER – Navzdory rostoucímu významu vědy v moderním světě zůstává vědecké vzdělávání i nadále pro většinu lidí vzdáleným a podružným problémem. To je jednak krátkozraké a jednak riskantní. Věda a technika nejsou koneckonců pouze hlavními motory růstu v moderní ekonomice; stále častěji sehrávají stěžejní roli také v řadě otázek veřejné politiky, nejvýrazněji pak v oblasti klimatických změn a zdravotnictví.
Jistě, potřeba většího objemu kvalitnější vědy není zcela ignorována. Jen malá část této pozornosti se však zaměřuje na postsekundární vědecké vzdělávání, což je jediná úroveň, u níž lze podle dostupných dat dosáhnout podstatných zlepšení bez enormních nákladů. Navíc je otázkou, zda lze na primární a sekundární úrovni dosáhnout obrovského pokroku dříve, než se vyšší standardy vědecké výuky prosadí na úrovni postsekundární.
Konvenční názor vypadá tak, že s postsekundárním vědeckým vzděláváním jsou jen malé problémy. Vědci a inženýři jsou „produkováni“ srovnatelným nebo ještě vyšším tempem než v minulosti, a přestože pouze malému počtu studentů netechnických oborů připadají povinné technické předměty zábavné nebo užitečné, je to pokládáno za jev, s nímž se nedá nic dělat.