0

Nový přístup k vědeckému vzdělávání

VANCOUVER – Navzdory rostoucímu významu vědy v moderním světě zůstává vědecké vzdělávání i nadále pro většinu lidí vzdáleným a podružným problémem. To je jednak krátkozraké a jednak riskantní. Věda a technika nejsou koneckonců pouze hlavními motory růstu v moderní ekonomice; stále častěji sehrávají stěžejní roli také v řadě otázek veřejné politiky, nejvýrazněji pak v oblasti klimatických změn a zdravotnictví.

Jistě, potřeba většího objemu kvalitnější vědy není zcela ignorována. Jen malá část této pozornosti se však zaměřuje na postsekundární vědecké vzdělávání, což je jediná úroveň, u níž lze podle dostupných dat dosáhnout podstatných zlepšení bez enormních nákladů. Navíc je otázkou, zda lze na primární a sekundární úrovni dosáhnout obrovského pokroku dříve, než se vyšší standardy vědecké výuky prosadí na úrovni postsekundární.

Konvenční názor vypadá tak, že s postsekundárním vědeckým vzděláváním jsou jen malé problémy. Vědci a inženýři jsou „produkováni“ srovnatelným nebo ještě vyšším tempem než v minulosti, a přestože pouze malému počtu studentů netechnických oborů připadají povinné technické předměty zábavné nebo užitečné, je to pokládáno za jev, s nímž se nedá nic dělat.

V posledních zhruba 20 letech se však vědecké vzdělávání na univerzitní úrovni stává předmětem výzkumu prováděného vědci z příslušných oborů. Výsledky tohoto výzkumu, jakož i dramatické zlepšení efektivity učebního procesu a zájem o související výukové experimenty ukazují, že existují obrovské příležitosti univerzitní vědecké vzdělávání zlepšit.

Realizace těchto příležitostí však bude vyžadovat odlišný pedagogický přístup, který bude pokládat vědecké vzdělávání za vědecký obor s rigorózními standardy efektivity výuky. Zároveň to vyžaduje odhození dlouholetého a široce rozšířeného předpokladu, že pochopit vědu znamená jednoduše naučit se povinný objem fakt a receptů na řešení problémů a že zvládnutí těchto fakt je jedinou potřebnou kvalifikací učitele vědeckých oborů.

Výzkum vědeckého vzdělávání jasně ukazuje, že skutečné pochopení vědy – demonstrované tím, jak se uplatňuje v praxi – neobnáší jen naučit se příslušné informace. Spočívá spíše v umění rozvinout v sobě způsob uvažování o dané disciplíně, který odráží určité konkrétní vnímání toho, jak se vytvářejí „znalosti“, jejich rozsah a omezení, způsob, jímž popisují přírodu i způsob jejich užitečné aplikace v celé řadě kontextů. Rozvinout takové uvažování je úplně jiná zkušenost než naučit se určitý soubor fakt a vyžaduje to velmi odlišnou pedagogickou kvalifikaci.

Vědecké vzdělávání se dnes v mnoha ohledech podobá medicíně v polovině 19. století, kdy se nová úroveň vědeckého poznání střetávala s dlouho zažitými představami a uznávanými tradičními léčebnými postupy. Například pouštění žilou se v té době používalo už tisíce let a existovaly podrobné teorie vysvětlující jeho účinnost. Navíc skutečně existovaly přesvědčivé důkazy, že pouštění žilou funguje: většina lidí se po této léčbě uzdravila, stejně jako dnes mnoho studentů (i když je toto procento nižší) prospívá i v našich univerzitních vědeckých předmětech založených na tradičních přednáškách a stávají se z nich vědci.

V průběhu několika desetiletí však došlo k obrovskému intelektuálnímu posunu v názoru lidí na provozování medicíny. Byla přijata rigorózní vědecká měřítka, došlo k lepšímu pochopení složitostí lidského těla a byl nastaven vyšší standard důkazů potřebných k uznání účinnosti léčby. Skutečnost, že někteří lidé po pouštění žilou přežili, už nestačila.

Tento posun sice vedl k mnohem efektivnějším léčebným postupům, avšak lidé si ho nijak zvlášť rychle a přirozeně neosvojili. I dnes je řada lidí ochotna zavrhnout lékařskou vědu a dát místo ní přednost domácí léčbě podpořené pouze tvrzením souseda nebo příbuzného.

Existuje pramálo důvodů myslet si, že prosazení vědečtějšího přístupu k vědeckému vzdělávání bude o mnoho snazší. Přesto už tento proces započal a jeho završení dává naději, že se podaří přejít od vzdělávacího ekvivalentu pouštění žilou na vakcíny a antibiotika. Díky pokračujícímu výzkumu a efektivnímu zavádění nových poznatků o vědeckém vzdělávání do praxe bude možné dosáhnout u všech univerzitních studentů daleko smysluplnější vědecké výuky.

Předávání hlubšího pochopení okolního světa studentům je samo o sobě obohacující. Zároveň jim to umožní přijímat moudřejší rozhodnutí v klíčově důležitých otázkách veřejné politiky a být mnohem tvořivější a efektivnější pracovní silou.