Čtyři roky po katastrofálním vojenském dobrodružství v Iráku a při stále neprůkazném výsledku globální války s terorismem proti špatně definovaným silám temnoty odhalil krach velkolepé americké strategie, jak pomýlený byl její zjednodušující recept na demokratickou změnu v arabském světě.
Paradoxní je, že Amerika možná ve válce za arabskou demokracii vítězí, byť třeba kontumačně, avšak nemůže sklízet plody – jednoduše proto, že rýsující se obraz islámské pluralitní politiky se neshoduje se západní verzí sekulární liberální demokracie. Posun hlavního proudu fundamentalistických hnutí v arabském světě směrem k demokratické politice se rovná zavržení džihádistického projektu a apokalyptických strategií al-Káidy. Selhání džihádismu sice dláždí cestu k potenciálně slibné restrukturalizaci islámské politiky, avšak Západ si tyto změny buďto neuvědomuje, anebo se k nim staví nepřátelsky.
Vzestup islamistů v celém regionu jakožto jediné síly schopné využít příležitostí, které nabízejí svobodné volby – za zmínku stojí zejména vítězství Hamásu v Palestině a oslnivý zisk Muslimského bratrstva v egyptských volbách v roce 2005 –, vzestup regionální hegemonie šíitského Iránu a pocit arabských vládců, že bojovně naladěné Bushově administrativě dochází pára, to vše se zkombinovalo a zbrzdilo slibné směřování k politickým reformám v regionu.
Čtyři roky po katastrofálním vojenském dobrodružství v Iráku a při stále neprůkazném výsledku globální války s terorismem proti špatně definovaným silám temnoty odhalil krach velkolepé americké strategie, jak pomýlený byl její zjednodušující recept na demokratickou změnu v arabském světě.
Paradoxní je, že Amerika možná ve válce za arabskou demokracii vítězí, byť třeba kontumačně, avšak nemůže sklízet plody – jednoduše proto, že rýsující se obraz islámské pluralitní politiky se neshoduje se západní verzí sekulární liberální demokracie. Posun hlavního proudu fundamentalistických hnutí v arabském světě směrem k demokratické politice se rovná zavržení džihádistického projektu a apokalyptických strategií al-Káidy. Selhání džihádismu sice dláždí cestu k potenciálně slibné restrukturalizaci islámské politiky, avšak Západ si tyto změny buďto neuvědomuje, anebo se k nim staví nepřátelsky.
Vzestup islamistů v celém regionu jakožto jediné síly schopné využít příležitostí, které nabízejí svobodné volby – za zmínku stojí zejména vítězství Hamásu v Palestině a oslnivý zisk Muslimského bratrstva v egyptských volbách v roce 2005 –, vzestup regionální hegemonie šíitského Iránu a pocit arabských vládců, že bojovně naladěné Bushově administrativě dochází pára, to vše se zkombinovalo a zbrzdilo slibné směřování k politickým reformám v regionu.