2

Uprchlíci a zodpovědnost ve střední Evropě

PRAHA – Český státník a dramatik Václav Havel před patnácti lety poznamenal, že někteří čeští politici „jako by rozlišovali násilí, genocidu, teror a mafiánství na dvě skupiny: na tu lepší a na tu horší. Tou lepší je ta všeslovanská a ta horší je ta muslimská.“ Reakce na současný příliv vesměs neevropských uprchlíků a běženců naznačuje, že tento pohled na svět – formovaný strachem z neznámého – prostupuje střední Evropou dodnes.

Nenávist, otevřený rasismus a špatně skrývaná touha po uprchlických táborech obehnaných ostnatým drátem jsou mimo jiné výsledkem dlouhodobé tolerance netolerance ve střední Evropě. Tato netolerance není slepá; je zaměřená proti lidem odlišné rasy, přesvědčení nebo názorů, kteří představují v nejlepším případě jakousi abstraktní entitu a v nejhorším případě hrozbu.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Tato netolerance se stupňuje s nevědomostí. Absence přímé zkušenosti s lidmi jiné kultury, rasy či náboženství vytváří prostor pro předsudky, mýty a temné fámy umocněné apokalyptickým líčením bulvárních médií.

Nevědomost však není omluva. Tradice nám připisuje zodpovědnost poskytnout uprchlíkům přinejmenším nouzovou pomoc, ochranu, stravu a přístřeší. Povinnost pomáhat druhým, blízkým i vzdáleným, je stěžejní součástí všech tří monoteistických náboženství; je to jádro naší kultury; je to součást naší identity.

Bylo by lákavé ukončit na tomto místě veškerou diskusi a adresovat občanům vroucí apel, aby pomohli uprchlíkům. Příběh je však složitější a Havel – pro něhož znamenala zodpovědnost mnohem víc než jen vášnivou rétoriku – nám může pomoci pochopit proč.

Vlády a instituce Evropské unie si musí klást nejen otázku, zda dostály své zodpovědnosti poskytnout dnes uprchlíkům bezprostřední pomoc. Musí si klást také otázku, zda učinily dost pro odvrácení současné situace, například intervencí s cílem omezit rozsah konfliktu v Sýrii. Stejně tak se musí zamyslet, zda naplnily svou zodpovědnost chránit vnější hranice EU před rozsáhlou migrací, která zastřela rozdíl mezi lidmi prchajícími před smrtí a lidmi hledajícími ekonomické příležitosti.

EU musí rovněž překonat rozdíly mezi členskými státy v otázce, zda její zodpovědnost zahrnuje i přiznání trvalého pobytu nebo občanství některým či všem uprchlíkům. Také v této oblasti zaujaly některé západoevropské země mnohem pozitivnější postoj než většina střední Evropy. Bylo by však příliš snadné připsat tento fakt nezralosti středoevropských demokracií.

Z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že většina Středoevropanů nezaujímá obecně nepřátelský postoj k migrantům. V posledních desetiletích proudí do tohoto regionu velký počet přistěhovalců a až na pár výjimek zde nenaráží na rasismus a diskriminaci. Rostoucí ekonomiky a zmenšující se populace v regionu jsou po mladé a levné pracovní síle stejně hladové jako Německo.

Nad vyhlídkou velkého počtu přistěhovalců z Blízkého východu a subsaharské Afriky přesto nikdo ve střední Evropě nejásá; středoevropské země naopak požadují, aby mohly rozhodovat nejen o tom, kolik uprchlíků může na jejich území vstoupit, ale také kteří. Tento postoj vyvolal nařčení z „diskriminace“ a „absence solidarity“; každá evropská země, dostalo se Středoevropanům ponaučení, musí nést svůj díl zodpovědnosti za přicházející uprchlíky – když ne dobrovolně, pak diplomatickým nátlakem nebo direktivně. Jako by ve střetu mezi zabedněným šovinismem a laskavým humanismem zanikl zdravý rozum.

Abychom si udělali jasnější názor, mohli bychom se zamyslet nad otázkou, jak se k tomuto tématu stavěl Havel. Jeho prvotním instinktem by byla snaha pomoci obsažená v jeho přesvědčení, že přijmout člověka „prchajícího před válkou, chudobou a utrpením“ je „otázka základní, univerzální lidské solidarity“.

Havel se však rozhodně neuchyluje k všeobjímajícímu gestu vůči všem, kteří se chtějí usadit v Evropě. Některé důvody jsou praktické; všechny lidi nespokojené s režimy ve svých zemích bychom do Evropy „sotva vměstnali“.

Další důvod pramení z principu zodpovědnosti. „Myslím si, že lidem v totalitních státech neuškodí občas nenápadně naznačit, že by mohli také něco proti domácí totalitě dělat a ne z ní pouze utíkat,“ prohlásil Havel, tehdy nejslavnější československý antikomunistický disident, v roce 1986. „Žádám-li od západních lidí, aby nemysleli jen na své vlastní partikulární zájmy a chovali se tak, jak by se měli chovat všichni, respektive tak, jako by byli bezprostředně odpovědni za osud celku, pak nevím, proč bych lidi z totalitních zemí neměl žádat o totéž.“

Havel připouští, že tento imperativ, který lze vztáhnout i na lidi prchající z režimů jiného typu, „zní drsně“; ani po třech desetiletích však neztratil nic ze svého významu. Snadno se to řekne a těžko udělá, ale problémy určité země nebo regionu – ať už ekonomické nebo politické – lze vyřešit pouze na daném místě.

Pokud jde o střední Evropu, je zde ještě jeden faktor snižující ochotu přijímat uprchlíky: tento region není zatížený břemenem historické viny. Pocit někdejších evropských koloniálních mocností, že musí nějak vykompenzovat dřívější útisk, vedl podle Havla do „intelektuální slepé uličky“. „Nejlépe si pomůžeme,“ tvrdil Havel, „když si nebudeme na nic hrát, zůstaneme sami sebou a budeme se navzájem respektovat a ctít takoví, jací jsme.“

Fake news or real views Learn More

Při úvahách o budoucnosti Evropy Havel často lpěl na hledání étosu coby hnacího motoru integrace. Současná uprchlická krize by mohla být semínkem, z něhož takový evropský étos vyroste a rozšíří se. Havel by však pochyboval o tom, zda lze toto semínko zasadit – natož aby vzklíčilo – z něčího příkazu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.