DAVOS – V ideálním světě by to bylo tak, že kdykoliv by děti potřebovaly pomoc, dostaly by ji. Kdyby dívky a chlapci museli kvůli válce, přírodní pohromě nebo jiným krizím opustit své domovy, mezinárodní společenství by během několika dní zformulovalo plán, který by jim okamžitě zajistil uspokojení potřeb. Tyto plány by přitom nezahrnovaly jen život zachraňující intervence, ale i poskytnutí bezpečných center psychologické podpory a poznání, která ochraňují příležitosti a dávají naději. Taková místa skutečně existují. Říká se jim školy.
Náš svět bohužel zdaleka není ideální. Když děti potřebují pomoc, jeden den se rovná týdnům a měsícům. Ze stovek zoufalých dětí se stávají tisíce a nakonec miliony. Naděje ustupuje vleklému strádání – ne několik měsíců nebo třeba rok, ale v průměru více než deset let. Děti nemají možnost chodit do školy, jsou odstavené od příležitostí a odsouzené k životu v nesnesitelných podmínkách – dospělí je nutí k dětské práci nebo žebrání, prodávají je do manželství, obchodují s nimi, verbují je do gangů nebo do extremistických organizací.
To, co se v posledních letech děje v Jižním Súdánu, severní Nigérii a Iráku – a také v Jordánsku a Libanonu, kde je stovkám dětí uprchlých ze Sýrie upírána příležitost vrátit se do školy –, je pádným argumentem pro vytvoření nového humanitárního fondu určeného na vzdělávání v krizových situacích. Dalším argumentem je nedávné dění v Libérii, Guineji a Sieře Leone během krize kolem eboly – kdy školy pro pět milionů dětí zůstávají uzavřené nebo se po krizi dostatečně rychle neotevřely znovu. Jemen a Čad budou pravděpodobně dalším argumentem.
DAVOS – V ideálním světě by to bylo tak, že kdykoliv by děti potřebovaly pomoc, dostaly by ji. Kdyby dívky a chlapci museli kvůli válce, přírodní pohromě nebo jiným krizím opustit své domovy, mezinárodní společenství by během několika dní zformulovalo plán, který by jim okamžitě zajistil uspokojení potřeb. Tyto plány by přitom nezahrnovaly jen život zachraňující intervence, ale i poskytnutí bezpečných center psychologické podpory a poznání, která ochraňují příležitosti a dávají naději. Taková místa skutečně existují. Říká se jim školy.
Náš svět bohužel zdaleka není ideální. Když děti potřebují pomoc, jeden den se rovná týdnům a měsícům. Ze stovek zoufalých dětí se stávají tisíce a nakonec miliony. Naděje ustupuje vleklému strádání – ne několik měsíců nebo třeba rok, ale v průměru více než deset let. Děti nemají možnost chodit do školy, jsou odstavené od příležitostí a odsouzené k životu v nesnesitelných podmínkách – dospělí je nutí k dětské práci nebo žebrání, prodávají je do manželství, obchodují s nimi, verbují je do gangů nebo do extremistických organizací.
To, co se v posledních letech děje v Jižním Súdánu, severní Nigérii a Iráku – a také v Jordánsku a Libanonu, kde je stovkám dětí uprchlých ze Sýrie upírána příležitost vrátit se do školy –, je pádným argumentem pro vytvoření nového humanitárního fondu určeného na vzdělávání v krizových situacích. Dalším argumentem je nedávné dění v Libérii, Guineji a Sieře Leone během krize kolem eboly – kdy školy pro pět milionů dětí zůstávají uzavřené nebo se po krizi dostatečně rychle neotevřely znovu. Jemen a Čad budou pravděpodobně dalším argumentem.