0

Reforma německé armády

MNICHOV: Jakým vojenským hrozbám čelí v současnosti evropské země? Jak velké síly je proti nim zapotřebí? Kolik jsou vlády ochotny na ni vynaložit peněz? Těmito otázkami se konečně začíná zabývat země s největší armádou v západní Evropě – Německo. Na výsledek této debaty netrpělivě čekají nejen Němci, ale i jejich partneři v NATO a Evropské unii.

Diskuse přichází docela pozdě. Studená válka skončila před deseti lety a většina německých spojenců se jí zabývala už před několika roky. Má-li Německo zpoždění, je to ze dvou důvodů: bezpečnostní okolnosti Německa prošly nejdramatičtějšími změnami a německé obyvatelstvo je úzce spjato s brannou povinností.

Revoluce mívají rychlý průběh, ale zvyknout si na změny, jež přinášejí, trvá déle. Německo bylo celé půlstoletí ohniskem studené války. Najednou došlo na jaře roku 1990 k jeho sjednocení, Varšavská smlouva a Sovětský svaz se rozpadly, země na východ od Německa, dříve plné posádek sovětských tankových jednotek, se staly přáteli, později partnery. V roce 1994 opustil německou půdu poslední ruský voják.

Právě tato chvíle byla nejvhodnějším okamžikem pro revizi nové strategické situace Německa. Vláda Helmuta Kohla se ovšem obávala, že by taková prověrka narušila ústřední rys armády vzniknuvší v polovině padesátých let a hlavní důvod pro její širokou podporu: brannou povinnost. Vojsko zvolilo všeobecnou brannou povinnost proto, že je zárukou ozbrojených sil s kvalitními branci a zároveň úzkým pojítkem s civilní společností; politikům to rovněž vyhovuje, protože díky ní jsou ozbrojené složky průhledné; sociální instituce ji oceňují, neboť bez ní by nebylo odpůrců vojenské služby, jež lze užitečně (a levně) zaměstnat v celé řadě sociálních programů.