Pohlédneme-li na posledních 25 let evropských dějin, vidíme, že od konce 70. let do počátku 90. let kontinent sužovala makroekonomická nestabilita, vysoká nezaměstnanost, přeregulované trhy (významné je, že včetně finančních trhů), neregulované monopoly a neefektivní státní odvětví. Během uplynulého desetiletí Evropa sice v obnově makroekonomické stability významně pokročila, méně úspěsná ovsem byla při prosazování mikroúrovňových reforem, jichž je zapotřebí k deregulaci trhů a zlepsení jejich efektivnosti. Proč je tomu tak? Nabízí tento vývoj nějaké poučení zemím střední a východní Evropy, jež se chystají vstoupit do EU?
Na začátku 90. let vysoká inflace a rostoucí státní zadlužení daly v některých zemích EU vzniknout pocitu ,,krize``: zachvátí-li vás dům plameny, cena za nicnedělání je přílis vysoká, než abyste nadále jen nečinně přihlíželi. Bylo například zapotřebí krize měnového kurzu z roku 1992, aby si italstí předáci uvědomili, že s nepořádkem ve veřejných financích země se musí něco udělat. Strach, že země bude ponechána mimo euro, se postaral o zbytek, neboť díky němu vznikl politický konsenzus ohledně potřebnosti učinit správná a potřebná opatření.
Dnes už příbytek evropského hospodářství plameny neohrožují. Proto začalo být při pokusech o liberalizaci trhů a zvýsení ekonomické efektivnosti mnohem těžsí prolomit vliv lobbistických skupin. Není to tak dlouho, co například Francie v červnu prosla měsícem stávek a pouličních protestů ve stylu roku 1968 jen proto, aby dokázala zavést drobné penzijní reformy: zrusení několika zvlástních výhod, jichž požívali zaměstnanci veřejného sektoru.
Pohlédneme-li na posledních 25 let evropských dějin, vidíme, že od konce 70. let do počátku 90. let kontinent sužovala makroekonomická nestabilita, vysoká nezaměstnanost, přeregulované trhy (významné je, že včetně finančních trhů), neregulované monopoly a neefektivní státní odvětví. Během uplynulého desetiletí Evropa sice v obnově makroekonomické stability významně pokročila, méně úspěsná ovsem byla při prosazování mikroúrovňových reforem, jichž je zapotřebí k deregulaci trhů a zlepsení jejich efektivnosti. Proč je tomu tak? Nabízí tento vývoj nějaké poučení zemím střední a východní Evropy, jež se chystají vstoupit do EU?
Na začátku 90. let vysoká inflace a rostoucí státní zadlužení daly v některých zemích EU vzniknout pocitu ,,krize``: zachvátí-li vás dům plameny, cena za nicnedělání je přílis vysoká, než abyste nadále jen nečinně přihlíželi. Bylo například zapotřebí krize měnového kurzu z roku 1992, aby si italstí předáci uvědomili, že s nepořádkem ve veřejných financích země se musí něco udělat. Strach, že země bude ponechána mimo euro, se postaral o zbytek, neboť díky němu vznikl politický konsenzus ohledně potřebnosti učinit správná a potřebná opatření.
Dnes už příbytek evropského hospodářství plameny neohrožují. Proto začalo být při pokusech o liberalizaci trhů a zvýsení ekonomické efektivnosti mnohem těžsí prolomit vliv lobbistických skupin. Není to tak dlouho, co například Francie v červnu prosla měsícem stávek a pouličních protestů ve stylu roku 1968 jen proto, aby dokázala zavést drobné penzijní reformy: zrusení několika zvlástních výhod, jichž požívali zaměstnanci veřejného sektoru.