Lidský pokrok lze měřit skutečností, že žijeme ve století, v němž jsou jednostranné vojenské operace založené výlučně na moci nepřípustné. Šíření ideologie míru ovšem neznamená, že vymizely bezpečnostní hrozby. Čas od času může být nezbytná preventivní akce. Například v Africe by bylo zachráněno mnoho životů, kdyby mezinárodní společenství bylo dokázalo jednat rozhodně a rychle. Rovněž události v Iráku ukázaly, že
klíčovým
faktorem světové bezpečnosti je skutečně vztah velkých mocností k Radě bezpečnosti OSN.
Potřeba efektivní Rady bezpečnosti OSN odráží hlavní strategickou jistotu období po studené válce: totiž že bezpečnostní hrozby již pravděpodobně nebudou mít podobu válek mezi státy, ale budou spočívat v teroristických činech, občanských válkách a masakrech civilního obyvatelstva. Tyto hrozby často souvisejí s hospodářským chaosem a základním selháním řídicích funkcí státu a k jejich přímému zažehnání bude mnohdy zapotřebí mezinárodního vojenského zásahu. Legitimita jakéhokoliv mezinárodního vojenského zásahu, který přesahuje hranice bezprostřední sebeobrany, však vyžaduje široký mezinárodní souhlas - a zásah bez legitimity je odsouzen k nezdaru.
Mezinárodní společenství se proto musí smířit s nutností fundamentální vazby mezi takovým vojenským zásahem a OSN. Mírové mise a krizová prevence jsou všeobecně akceptovanými funkcemi této organizace. Široké mezinárodní podpory však nebude dosaženo, budou-li vojenské operace vnímány jako nějaká forma západního neoimperialismu. Tento poslední argument představuje jádro problémů v Iráku. Doplnění amerických a britských vojáků o další „západní" jednotky by nezměnilo - tím méně v této pozdní fázi - základní vnímání této intervence v arabském světě i mimo něj.
Lidský pokrok lze měřit skutečností, že žijeme ve století, v němž jsou jednostranné vojenské operace založené výlučně na moci nepřípustné. Šíření ideologie míru ovšem neznamená, že vymizely bezpečnostní hrozby. Čas od času může být nezbytná preventivní akce. Například v Africe by bylo zachráněno mnoho životů, kdyby mezinárodní společenství bylo dokázalo jednat rozhodně a rychle. Rovněž události v Iráku ukázaly, že klíčovým faktorem světové bezpečnosti je skutečně vztah velkých mocností k Radě bezpečnosti OSN.
Potřeba efektivní Rady bezpečnosti OSN odráží hlavní strategickou jistotu období po studené válce: totiž že bezpečnostní hrozby již pravděpodobně nebudou mít podobu válek mezi státy, ale budou spočívat v teroristických činech, občanských válkách a masakrech civilního obyvatelstva. Tyto hrozby často souvisejí s hospodářským chaosem a základním selháním řídicích funkcí státu a k jejich přímému zažehnání bude mnohdy zapotřebí mezinárodního vojenského zásahu. Legitimita jakéhokoliv mezinárodního vojenského zásahu, který přesahuje hranice bezprostřední sebeobrany, však vyžaduje široký mezinárodní souhlas - a zásah bez legitimity je odsouzen k nezdaru.
Mezinárodní společenství se proto musí smířit s nutností fundamentální vazby mezi takovým vojenským zásahem a OSN. Mírové mise a krizová prevence jsou všeobecně akceptovanými funkcemi této organizace. Široké mezinárodní podpory však nebude dosaženo, budou-li vojenské operace vnímány jako nějaká forma západního neoimperialismu. Tento poslední argument představuje jádro problémů v Iráku. Doplnění amerických a britských vojáků o další „západní" jednotky by nezměnilo - tím méně v této pozdní fázi - základní vnímání této intervence v arabském světě i mimo něj.