0

Írán: reforma nebo revoluce

TEHERÁN: O tom, že Muhammad Chatámí snadno a s přehledem obhájí v íránských prezidentských volbách svůj dosavadní úřad, nikdo nepochyboval. Zásadní otázkou dnešní íránské politiky ale zůstává, zda bude schopen svůj mandát přeměnit v odvážné činy. V sázce není jen jeho vlastní politické dědictví. Výkon prezidenta Chatámího v příštích čtyřech letech ovlivní osud íránské revoluce, rychlost islámských reforem a směr vývoje největšího islámského hnutí. Soudě podle toho, že voliči, kteří mohli volit z deseti kandidátů, dali Chatámímu téměř osmdesát procent svých hlasů, je jasné, co Íránci chtějí. Celkem už počtvrté za poslední čtyři roky dali Íránci svůj hlas demokratickým reformám – dvakrát prezidentovi, jednou parlamentu a jednou místním zastupitelstvím. Za své odhodlání se ale voliči žádné velké odměny nedočkali. První Chatámího období bylo vedle mnoha úspěchů svědkem také stejného počtu překážek demokratickým reformám. Většina novin, které začaly vycházet poté, co Chatámího vláda povolila nezávislé noviny, postupně ukončila svou činnost. Extrémističtí duchovní, snažící se tempo změn zastavit, dali uvěznit desítky novinářů a redaktorů, včetně předních komentátorů a investigativních reportérů. Nejvěrnější z prezidentových zastánců – mimo jiné viceprezident Abdulláh Nouri, ministr kultury Ataolláh Mohajerani a teheránský starosta Glolamhusejn Karbaschi – rezignovali nebo byli postaveni před soud. Nouriho soudil a poslal do vězení nejvelkolepější proces od dob, kdy duchovní svrhli místního šáha. Hlavní architekt reforem Saeed Hajarian následkem neúspěšného atentátu ochrnul. Studenti, nejsilnější blok voličů a nejotevřenější stoupenci reforem, zorganizovali největší protesty od íránské revoluce v roce 1979. Mnozí z nich jsou vězněni, biti, násilím umlčováni či jinak pronásledováni. Hlavním bodem Chatámího dvacetidenní předvolební kampaně bylo přiznání chyb. „Vláda byla v některých ohledech slabá a trpěla nedostatky,“ uvedl týden před volbami na tiskové konferenci, kterou jako jediný z kandidátů uspořádal. Své první prezidentské období popsal jako „krizový tunel“ a odsoudil „zbabělce“ stavící se proti reformám. Cíle druhého volebního období prezidenta Chatámího jsou stejné jako před čtyřmi lety: větší svoboda projevu pro jednotlivce i tisk, větší zodpovědnost soudnictví a otevírání se zahraničním investicím s cílem oživit skomírající íránskou ekonomiku a dát práci bezmála 700 000 mladých lidí, kteří každý rok vstoupí na trh práce. Prezident Chatámí otevřeně přiznává, že zbavit se „zbytků diktatury“ nebude snadné. Odhodlání veřejnosti otevřít Írán světu je však prý „nezvratné“. Až se Chatámí v létě oficiálně ujme svého druhého a posledního prezidentského úřadu, bude muset čelit dvěma překážkám, které vymezuje íránská ústava. První je duální mocenská struktura. Každá tradiční státní instituce má v Íránu svého dvojníka v podobě náboženské instituce, která má obvykle poslední slovo. Takovým dvojníkem prezidenta je nejvyšší vůdce, který je považován za neomylného, má rozhodující moc nad všemi vládními úřady a je jmenován doživotně. Dvojníkem parlamentu je Rada strážců, skupina dvanácti odborníků na islám, kteří mají právo odmítnout kandidáta ucházejícího se o kterýkoli úřad a vetovat zákony. Civilní a trestní soudy mají paralelu v náboženských soudech, které jsou zplnomocněny kohokoli zatknout za „neislámské aktivity“ a soudit je v neveřejných procesech. Mezi těmito dvěma soustavami se odehrává lítý mocenský boj. V čele všech náboženských institucí Íránu stojí zastánci tvrdé linie, kteří hlásají, že v islámské republice musí být hlavní důraz kladen na islám. Jejich cílem je zabránit, aby se z Íránu stala republika – a stát, kde by duchovní mohli být zbaveni moci. Aby změnám zabránili, jsou jejich přívrženci ochotni využít veškerých prostředků, včetně vraždy. Navzdory obrovské a nepopiratelné podpoře veřejnosti má tedy Chatámí jen omezené možnosti, jak se této náboženské moci postavit. Druhou překážkou je čas. Íránský prezident dává přednost postupné vývojové změně. „Radím všem Íráncům, aby byli trpěliví, umírnění a odolní vůči překážkám stojícím v cestě k vyšším cílům. Jedinou cestou, jak dojít k našemu cíli, je umírněnost, umírněnost, umírněnost,“ řekl těsně před tím, než se otevřely volební místnosti. Čtyři roky jsou však krátká doba, a Írán potřebuje zásadní změnu, aby uklidnil čím dál víc nespokojené občany, frustrované snad vším v jejich zemi, počínaje nařízeními ohledně oděvu žen a konče průměrným příjmem na jednoho obyvatele, který je dnes nižší než před revolucí. Chatámí připouští, že bez reforem Írán „exploduje“. Podle toho, kolik změn se Chatámímu podaří prosadit, může reformní hnutí silně podkopat třetí překážka při příštích prezidentských volbách za čtyři roky. Neboť bez ohledu na to, co si přeje veřejnost, nemusí se příště mezi kandidáty objevit ani jeden reformátor, který to myslí opravdu vážně. V roce 1997 byl Chatámí velká neznámá. Konzervativci marně doufali, že prezidentské volby vyhraje tehdejší předseda sněmovny Ali Nateq Nouri. V roce 2005 může všemocná Rada strážců klidně diskvalifikovat všechny reformní kandidáty, jak to už ostatně udělala při volbách do jiných úřadů. Reformátoři, kteří se nebudou tajit svými názory, by také mohli skončit před náboženským soudem a být odsouzeni za „neislámské aktivity“, jak se koneckonců stalo při loňských parlamentních volbách. Prezident Muhammad Chatámí nemá před sebou jen reformy a jejich uzákonění. Stojí před ním mnohem obtížnější úkol, a to zajistit budoucnost reformního hnutí. Neuspěje-li, může vejít do dějin jako přechodná figurka mezi dvěma bouřlivými revolucemi.