0

Nové hranice usmíření

Ve Francii si 10. května připomínáme zrušení otroctví. Na holocaust vzpomínáme 27. ledna, při příležitosti oslav osvobození Osvětimi. Za několik dní proběhnou slavnosti na počest 100. výročí revize odsouzení kapitána Alfreda Dreyfuse na základě obvinění ze špionáže v soudním procesu, který rozpoltil celou zemi.

Francie obzvlášť, ale rovněž Evropa všeobecně, se zdá být v rozpoložení nakloněném vzpomínání a vyjadřování lítosti. Celé se to jeví, jako by dnes už dovršené poslání smířit bývalé nepřátele jako Německo a Francii vystřídala potřeba integrovat komunity uvnitř národů a smířit je s jejich minulostí, aby se sjednotily kolem společné identity, a tedy společného plánu do budoucna.

Desítky let bylo v Evropě „usmíření“ a jeho nejvýraznější úspěch – francouzsko-německé sblížení – emblémem plánu na vytvoření čím dál těsnější unie. Usmíření se sice řekněme z pohledu národů Japonska, Číny a Jižní Koreje může zdát v nedohlednu, dnešní Evropané jej však berou za samozřejmost.

Kromě balkánských zemí žije většina evropských národů ve vzájemném mírovém vztahu. Válečné geny se dnes projevují na fotbalovém hřišti; soupeření o půdu vystřídal boj o medaile a tituly. Nedávno byla vydána první francouzsko-německá učebnice dějepisu a podle autorského kolektivu zdrojem neshod mezi francouzskými a německými historiky nebyla minulost a léta nacismu, ale současnost a především vztahy se Spojenými státy.