0

Přispění realismu palestinským radikálům

Na podporu plánu Ariela Šarona na jednostranné vystěhování všech osad z Gazy a několika ze Západního břehu se Bushova administrativa postavila za izraelský postoj k hranicím a uprchlíkům, dvěma nejdůležitějším otázkám jednání o konečném palestinsko-izraelském uspořádání. Tento přístup je ve zřetelném rozporu s textem „cestovní mapy" k dosažení míru mezi Palestinci a Izraelci, v niž Bushova administrativa podle svého tvrzení nadále věří.

Toto tvrzení při bližším pohledu neobstojí. Prezident Bush ujistil Izraelce, že vzhledem k „nové realitě v oblasti, včetně stávajících rozsáhlých center izraelského osídlení," Izrael nemusí vrátit všechna území, která obsadil roku 1967. Navíc se Izrael podle Bushova názoru nemusí znepokojovat nutností umožnit palestinským uprchlíkům návrat do svých domovů v Izraeli. Místo toho se předpokládá, že se drtivá většina uprchlíků usadí v palestinském státě.

Zvážíme-li palestinské veřejné mínění, jako nejpravděpodobnější výsledek Šaronova plánu stažení se jeví posílení Hamasu a dalších palestinských militantů. Tím, že Šaron označuje evakuaci osad za jednostranný krok, umožňuje palestinským militantům vykreslit situaci tak, že se Izrael podrobuje „realitě" porážky, již utrpěl díky jejich ozbrojenému boji. Průzkum, který jsem provedl v dubnu 2004, zjistil, že dvě třetiny Palestinců skutečně vnímají izraelský záměr právě v tomto světle. Tentýž průzkum ukázal, že v pásmu Gazy má Hamas větší podporu veřejnosti než nacionalistický Fatah.

Izraelský plán stažení líčí vystěhování osad v Gaze jako ukončení 37 let okupace. Zároveň však Izrael trvá na tom, že Gaza nebude mít žádné prvky suverenity a že bude nadále podléhat stávajícím uspořádáním, jež pokrývají většinu aspektů bezpečnosti i civilní správy.