0

Přehodnoťme smysl a obsah zahraniční pomoci

CAMBRIDGE: Bohaté země světa poskytují chudším zemím každoročně nezanedbatelné množství zahraniční pomoci, okolo 60 miliard amerických dolarů. Přestože to není ve své podstatě nijak velkorysá část příjmů bohatých zemí (jen zhruba jedna čtvrtina procenta všech jejich hrubých národních produktů), je to pořád skutečně hodně peněz. Snad bychom měli očekávat od těchto peněz více výsledků, ale ve skutečnosti většina příjemců této pomoci dosahuje jen nevalných ekonomických výsledků, a již několik studií potvrdilo, že mezi zahraniční pomocí a zlepšením životních standardů těchto zemí lze nalézt jen slabé vazby.

Světová banka nedávno jedno vysvětlení těchto slabých vazeb nabídla: mnoho příjemců této pomoci má velice špatné hospodářské politiky, jako jsou například nadměrné státní intervence do ekonomiky, vysoká úroveň korupce, makroekonomická nestabilita a mnoho podobných. Banka správně zdůraznila, že v takovém nevhodném prostředí nemůže pomoc správně působit. Řešení, se kterým banka přišla, je proto zcela jednoznačné: pomoc by měla být lépe cílená, a to do těch zemí, jež provádějí ekonomické reformy, a pomoc by měla být okamžitě přerušena, když se ukáže, že ji vlády zneužívají nebo jsou příliš zkorumpované.

To je správné doporučení a mělo by být podporováno, ale to opravdu nestačí, je třeba jít dál. Existují přinejmenším dva další důvody, proč proces zahraniční pomoci selhává. Tím prvním je to, že se většina adresátů zahraniční pomoci topí v zahraniční zadluženosti, kdy začasto dluží peníze těm samým vládám a mezinárodním institucím, jež jim pak poskytují “pomoc”. Do velké míry je tato pomoc vskutku pouhým přísunem dolarů pro jejich další recyklaci při splátkách dluhů u MMF a Světové banky a dalších bohatých států. “Donátoři” nezastaví pomoc, protože dobře vědí, že jejich minulé půjčky by se provždy propadly mezi ty nesplatné, pokud by se do těchto zemí nenalily nové peníze, kterými by bylo možno tyto staré dluhy splácet.

Druhým důvodem je to, že samotný proces poskytování peněz je vysoce defektní a nevalně promyšlený. Například, velkou část pomoci představují pouhé platby domácím společnostem v bohatých zemích, aby mohly chudým zemím prodat své nepotřebné zboží. Tato “pomoc” je ve firmách bohatých zemí často marketingovým nástrojem pro prodej vedlejších nebo méně kvalitních produktů. A jelikož je velká část zahraniční pomoci poskytována spíše ve formě půjček, než grantů, dostávají se postižené chudé země do ještě hlubšího zadlužení, neboť jsou podporovány v nákupech materiálů, produktů a technické pomoci z bohatých zemí.