NEW YORK – Když jsem zhruba před 40 lety nastupoval na Oxfordskou univerzitu jako postgraduální student, deklaroval jsem svůj zájem o Blízký východ. Bylo mi řečeno, že tato část světa spadá do kolonky „orientálních studií“ a že mi bude přidělen příslušný profesor. Když jsem však dorazil na první schůzku do kanceláře tohoto profesora, jeho knihovna byla plná svazků popsaných čínskými znaky. Profesor byl zkrátka specialista na to, co jsem přinejmenším já v té době pokládal za nesprávný Orient.
Cosi na způsob této chyby postihlo i americkou zahraniční politiku. Spojené státy se začaly zaobírat Blízkým východem – v jistém smyslu nesprávným Orientem – a nevěnovaly náležitou pozornost východní Asii a Tichomoří, kde se bude psát velká část dějin jednadvacátého století.
Dobrou zprávou je, že se dnes toto zaměření přesouvá. V americké zahraniční politice skutečně probíhá tichá transformace, která je významná a zároveň opožděná. USA znovuobjevily Asii.
NEW YORK – Když jsem zhruba před 40 lety nastupoval na Oxfordskou univerzitu jako postgraduální student, deklaroval jsem svůj zájem o Blízký východ. Bylo mi řečeno, že tato část světa spadá do kolonky „orientálních studií“ a že mi bude přidělen příslušný profesor. Když jsem však dorazil na první schůzku do kanceláře tohoto profesora, jeho knihovna byla plná svazků popsaných čínskými znaky. Profesor byl zkrátka specialista na to, co jsem přinejmenším já v té době pokládal za nesprávný Orient.
Cosi na způsob této chyby postihlo i americkou zahraniční politiku. Spojené státy se začaly zaobírat Blízkým východem – v jistém smyslu nesprávným Orientem – a nevěnovaly náležitou pozornost východní Asii a Tichomoří, kde se bude psát velká část dějin jednadvacátého století.
Dobrou zprávou je, že se dnes toto zaměření přesouvá. V americké zahraniční politice skutečně probíhá tichá transformace, která je významná a zároveň opožděná. USA znovuobjevily Asii.