5

Jak se usmířit s imigrací

LONDÝN – Minulý měsíc se během několika hodin od znovuzvolení prezidenta USA Baracka Obamy uchytilo pevné přesvědčení, že k zisku vítězství mu pomohla drtivá podpora hispánských voličů. Republikánská strana, dlouho ztotožňovaná s tvrdým přístupem k přistěhovalectví, znenadání začala hovořit o nutnosti komplexní reformy. Komentátoři tvrdili, že budou-li se republikáni reformě vzpírat, přijdou o hispánské hlasy na celou příští generaci, což stranu odsune do téměř neustálého opozičního postavení.

To může a nemusí být pravda. Důsledky amerických voleb na imigraci však sahají hlouběji než jen k volebnímu prospěchářství – a nabízejí ponaučení vládám po celém světě. Pozoruhodná rychlost, s jakou se protipřistěhovalecké postoje rozdrolily, naznačuje, že většina Američanů chce především racionální přístup a přeje si, aby jejich političtí vůdci za věc převzali zodpovědnost a neutíkali před ní.

Když dojde řeč na imigraci, politiky většinou ovládne strach – přitom od nástupu globální finanční krize se tato tendence ještě vyhrotila. Vzestup krajních nacionalistů, mimo jiné v Řecku a Finsku, upevnil názor, že hovořit o přistěhovalectví je politickou přítěží, nejde-li o vystoupení proti němu. Politici proto imigraci buď řeší v kontextu ochrany hranic a kulturní totožnosti, anebo ji ignorují.

Dost možná si ale obavy svých občanů vykládají chybně. Reakce voličů často nevychází až tolik z nelibosti vůči přistěhovalcům, ale spíše z hlubokého pocitu frustrace nad tím, že vlády nedokážou vytvořit funkční imigrační systém. Lidé chtějí systém, který umožní legální příchod potřebných pracovníků a přitom zabrání nelegálnímu vstupu, došlápne si na vykořisťovatelské zaměstnavatele a zajistí prostředky na integraci přistěhovalců do společnosti.