12

Přestaňme se předhánět v měnovém uvolňování

MUMBAÍ – Jak se svět s námahou snaží zotavit z globální hospodářské krize, začaly být obecně akceptovány nekonvenční měnové politiky, jež mnohé vyspělé země zavedly v reakci na ni. V těch ekonomikách, kde jsou v převisu dluhy, politika je nejistá nebo domácí poptávku svazuje potřeba strukturálních reforem, je však legitimní se ptát, zda domácí přínosy těchto politik kompenzují jejich škodlivé přelivy do ostatních ekonomik.

Ještě problematičtější je, že přehlížením přelivů se globální ekonomika může dostat na nebezpečnou cestu do stavu, kdy si země budou nekonvenční měnové politiky oplácet ve stylu „oko za oko, zub za zub“. K zajištění stabilního a udržitelného hospodářskému růstu světoví lídři musí provést revizi pravidel mezinárodní měnové hry a vyspělé i rozvíjející se ekonomiky musí zavést vzájemně prospěšnější měnové politiky.

Ovšemže, nekonvenční politiky jako kvantitativní uvolňování (QE) mají své místo; když se trhy porouchají nebo se výrazně naruší jejich funkčnost, centrální banky musí uvažovat novátorsky. Většina opatření uskutečněných bezprostředně po krachu americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2008 byla zcela správná, přestože centrální bankéři nemohli čerpat z žádné příručky.

Problémy ale nastávají, když se tyto politiky prodlužují až za okamžik opravy trhů; domácí přínosy jsou přinejlepším nejasné, když jsou ekonomiky hluboce poškozené nebo potřebují zásadní reformu, zatímco přelivy takových politik vyvolávají volatilitu měn a cen aktiv jak v domácí ekonomice, tak v rozvíjejících se zemích.