7

Placebo kvantitativního uvolňování

BRUSEL – Je to téměř půl roku, co Evropská centrální banka ohlásila záměr nakoupit dluhopisy eurozóny v hodnotě zhruba 1,1 bilionu eur. Když byl takzvaný „program rozšířeného nákupu aktiv“ v lednu vyhlášen, ECB zdůrazňovala, že pouze rozšiřuje již existující program, na jehož základě nakupovala malá množství dluhopisů ze soukromého sektoru a kryla jimi vládní cenné papíry. Toto předstírání kontinuity však bylo právě jen předstíráním.

Ve skutečnosti ECB nákupem velkých objemů vládních dluhopisů překračovala rubikon; koneckonců má výslovně zakázáno financovat vlády. ECB se hájila tím, že tento program představuje jediný způsob, jak posunout inflaci blíže k cílové hodnotě ve výši přibližně 2%. Navíc poukazovala na skutečnost, že jen následuje příkladu jiných velkých centrálních bank včetně Bank of England, Japonské národní banky a zejména amerického Federálního rezervního systému, jehož program kvantitativního uvolňování (QE) zahrnoval od roku 2008 do roku 2012 nákup dlouhodobých cenných papírů v celkové hodnotě přes 2 biliony dolarů.

Pomineme-li nejistý právní základ, pak posouzení, zda lze ospravedlnit rozhodnutí ECB přikročit ke kvantitativnímu uvolňování, v konečném důsledku závisí na dopadu tohoto rozhodnutí. I po šesti měsících se však tento dopad hodnotí jen obtížně.

Jedním z důvodů je skutečnost, že na dlouhodobé úrokové sazby nemají vliv jen aktuální nákupy dluhopisů, ale i očekávání budoucí měnové politiky ze strany finančních trhů. Pouhý den po prohlášení ECB – a několik týdnů před zahájením nákupů – ostatně úrokové sazby v celé eurozóně klesly o zlomek procentního bodu.