Mario Draghi ECB/Flickr

Placebo kvantitativního uvolňování

BRUSEL – Je to téměř půl roku, co Evropská centrální banka ohlásila záměr nakoupit dluhopisy eurozóny v hodnotě zhruba 1,1 bilionu eur. Když byl takzvaný „program rozšířeného nákupu aktiv“ v lednu vyhlášen, ECB zdůrazňovala, že pouze rozšiřuje již existující program, na jehož základě nakupovala malá množství dluhopisů ze soukromého sektoru a kryla jimi vládní cenné papíry. Toto předstírání kontinuity však bylo právě jen předstíráním.

Ve skutečnosti ECB nákupem velkých objemů vládních dluhopisů překračovala rubikon; koneckonců má výslovně zakázáno financovat vlády. ECB se hájila tím, že tento program představuje jediný způsob, jak posunout inflaci blíže k cílové hodnotě ve výši přibližně 2%. Navíc poukazovala na skutečnost, že jen následuje příkladu jiných velkých centrálních bank včetně Bank of England, Japonské národní banky a zejména amerického Federálního rezervního systému, jehož program kvantitativního uvolňování (QE) zahrnoval od roku 2008 do roku 2012 nákup dlouhodobých cenných papírů v celkové hodnotě přes 2 biliony dolarů.

Pomineme-li nejistý právní základ, pak posouzení, zda lze ospravedlnit rozhodnutí ECB přikročit ke kvantitativnímu uvolňování, v konečném důsledku závisí na dopadu tohoto rozhodnutí. I po šesti měsících se však tento dopad hodnotí jen obtížně.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles from our archive every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/TIGgOPL/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.