0

Putinův poker

Bývalý špion KGB má zřejmě předpoklady hrát z pozice kremelského vůdce diplomatický poker dosti obratně. Ruský prezident Vladimír Putin skutečně prokazuje své mistrovství jak v mezinárodní diplomacii, tak při vypořádávání se s domácími záležitostmi. Od dob Gustava Stresemanna, ministra zahraničí německé Výmarské republiky, kdy Sovětský svaz a Západ štvaly jeden proti druhému, nehrál žádný lídr tak úspěšně s tak špatnými kartami. Putinovy nedávné tahy v Severní Koreji a jeho opatrné kroužení kolem Iráku jsou toho nejnovějšími důkazy.

Diplomacie ve své tradiční podobě nikdy nebyla silnou stránkou Ruska. Za vlády carů bylo Rusko často izolované. I když bylo součástí aliancí - trojspolku s Bismarckovým Německem a Habsburskou říší nebo Dohody s Francií před první světovou válkou - drželi si spojenci Rusko dál od těla.

Ruští vůdci se obvykle vyrovnávali se strachem z izolace a obklíčení tím, že si dávali zvlášť záležet, aby budili zdání hrozby. V sovětském období se vzdálenost mezi Ruskem a jeho sousedy změnila v nepřekonatelnou propast. SSSR byl obklopen státy buď znepřátelenými, nebo slabými a servilními. Komunistickou Čínu si Stalin znepřátelil okamžitě po Maově revoluci v roce 1949.

Rusko začalo dělat první kroky k přemostění těchto propastí až za Borise Jelcina. Jelcin se ovšem nedokázal vyrovnat s ruskou ztrátou statusu supervelmoci. Kvůli svému pravidelnému vrčení, jímž prosazoval ruskou raněnou pýchu, vypadal naprosto nespolehlivě. Je pravda, že jeho demokratickému Rusku bylo umožněno hrát ve světové diplomacii jistou roli. V Jugoslávii řešil roku 1999 Kosovskou krizi bývalý premiér Viktor Černomyrdin spolu s finským prezidentem Mattim Ahtissarim. To se ovšem jen stěží rovnalo uznání ruské nepostradatelnosti. Konec konců jednotky NATO vstoupily do Kosova bez souhlasu Ruska.