7

Ruská preemptivní kontrarevoluce

FLORENCIE – V roce 2014 ruský prezident Vladimír Putin vrátil svou zemi k diktatuře. Od Kremlu na Krym se teď ruští občané musí vypořádat s nenasytností, strachem a prolhaností diktátora, který během letošního roku vykuchal poslední zbytky mantinelů své moci.

Putinova diktatura je v mnoha ohledech primitivní. Na rozdíl od ideologických motivů sovětské éry staví na emocích. Putin se sice anexí Krymu a intervencí na východní Ukrajině pokouší rozdmýchat všelidovou touhu po impériu, ale tyto činy nejsou o mnoho víc než nepokrytá zlodějina provedená za hluboké noci maskovanými muži; nemají velkou šanci vydobýt si trvalou slávu.

Řada mých kolegů mezi kulturními historiky nesouhlasí. Trvají na tom, že Putinův režim představuje určitou kontinuitu s ruskými kulturními tradicemi. Mají za to, že Rusko zdědilo kulturní DNA, která proniká i revolucemi, jako by k současné imperiální agresi Kremlu na Ukrajině (a máme-li věřit Putinovým pohrůžkám, brzy může následovat Kazachstán) podněcoval nějaký surový gen. Jiní jsou přesvědčeni, že se tato kontinuita uplatňuje skrze národní charakter. Tvrdí, že Rusy jejich zvláštní naturel vede k podpoře Putina, stejně jako údajně podporovali Stalina a Romanovce.

Takové argumenty při pečlivé úvaze neobstojí. Říše přicházejí a odcházejí, stejně jako jejich tradice. Tak jako se našli výbojní carové a lidoví komisaři, od Kateřiny II. po Putina, našli se vůdci ochotní k ústupu. Alexandr II. prodal Aljašku, Lenin se výměnou za mír s Německem stáhl z Ukrajiny a Gorbačov ve snaze ukončit studenou válku vycouval ze střední Evropy.