Francie a s ní celý svět si po znovuzvolení prezidenta Jacquesa Chiraca s úlevou oddechly. Avšak pokud se politická elita ve Francii vrátí zpátky ke své staré povýšenosti a samolibosti, nebude panika, kterou francouzskou politiku ochromil Jean-Marie Le Pen, vůbec k ničemu. Francie je odedávna zemí ostrých rozporů. Kdysi ji rozdělovala propast mezi pravicí a levicí. Dnes je rozdělena hospodářsky: mezi veřejný a soukromý sektor. Premiér Lionel Jospin, dnes ponížený Le Penem, který mu uzmul místo v rozhodujícím prezidentském klání, stál v čele silné ekonomiky, která se může pyšnit mnoha novými pracovními příležitostmi, díky pětatřicetihodinovému pracovnímu týdnu větším množstvím volného času a liberálními reformami, jakou byla zatím vůbec nejodvážnější a nejrozsáhlejší privatizace.
Nezaměstnanost navzdory tomu ne a ne klesnout, a tak se dostavila všudypřítomná nejistota. Jospinův program na tato těsně související zla neměl sílu, a to především proto, že francouzská společnost je rozdělena mezi obrovský veřejný sektor a dynamický sektor soukromý, který vysoké daně a nekonečná byrokracie stále více vypuzují ven ze země. Firmy, jež zůstávají, musí nést náklady francouzského veřejného kolosu.
Skutečnost, že Francie vykazuje vysokou nezaměstnanost už více než dvě desetiletí bez ohledu na to, kdo svírá otěže moci, je jasnou známkou toho, že s francouzskou ekonomickou politikou není něco v pořádku. Francouzští nezaměstnaní jsou na tom ve srovnání se svými protějšky v jiných zemích relativně dobře, ale celý systém je nákladný, neefektivní a má mnoho nedostatků. Sociální dávky jsou například vypláceny jen po omezenou dobu; pak místo nich nastupuje minimální životní podpora, která už ovšem znamená vyloučení ze společnosti.
Francie a s ní celý svět si po znovuzvolení prezidenta Jacquesa Chiraca s úlevou oddechly. Avšak pokud se politická elita ve Francii vrátí zpátky ke své staré povýšenosti a samolibosti, nebude panika, kterou francouzskou politiku ochromil Jean-Marie Le Pen, vůbec k ničemu. Francie je odedávna zemí ostrých rozporů. Kdysi ji rozdělovala propast mezi pravicí a levicí. Dnes je rozdělena hospodářsky: mezi veřejný a soukromý sektor. Premiér Lionel Jospin, dnes ponížený Le Penem, který mu uzmul místo v rozhodujícím prezidentském klání, stál v čele silné ekonomiky, která se může pyšnit mnoha novými pracovními příležitostmi, díky pětatřicetihodinovému pracovnímu týdnu větším množstvím volného času a liberálními reformami, jakou byla zatím vůbec nejodvážnější a nejrozsáhlejší privatizace.
Nezaměstnanost navzdory tomu ne a ne klesnout, a tak se dostavila všudypřítomná nejistota. Jospinův program na tato těsně související zla neměl sílu, a to především proto, že francouzská společnost je rozdělena mezi obrovský veřejný sektor a dynamický sektor soukromý, který vysoké daně a nekonečná byrokracie stále více vypuzují ven ze země. Firmy, jež zůstávají, musí nést náklady francouzského veřejného kolosu.
Skutečnost, že Francie vykazuje vysokou nezaměstnanost už více než dvě desetiletí bez ohledu na to, kdo svírá otěže moci, je jasnou známkou toho, že s francouzskou ekonomickou politikou není něco v pořádku. Francouzští nezaměstnaní jsou na tom ve srovnání se svými protějšky v jiných zemích relativně dobře, ale celý systém je nákladný, neefektivní a má mnoho nedostatků. Sociální dávky jsou například vypláceny jen po omezenou dobu; pak místo nich nastupuje minimální životní podpora, která už ovšem znamená vyloučení ze společnosti.