6

Veřejné zdraví versus soukromá svoboda?

PRINCETON – Minulý měsíc přinesl dvě protichůdná rozhodnutí: zatímco Odvolací soud Spojených států amerických zamítl požadavek Úřadu pro potraviny a léčiva, aby se cigarety prodávaly v krabičkách s výrazným varováním před následky kouření, australský Nejvyšší soud potvrdil platnost zákona, který jde ještě mnohem dál. Australský zákon nevyžaduje pouze varování a obrázky zdravotních následků způsobených kouřením, ale zároveň předepisuje, aby samotné krabičky byly obyčejné, názvy značek byly vytištěné malým nevýrazným písmem, aby krabičky neobsahovaly logo a nepoužívala se na nich jiná než fádní olivově hnědá barva.

Americké rozhodnutí bylo založeno na ochraně svobody projevu, dané americkou ústavou. Soud uznal, že vláda může vyžadovat fakticky přesné varování před zdravotními následky, ale většina soudců se v nejednomyslném rozhodnutí přiklonila k názoru, že vláda nesmí zacházet tak daleko, aby vyžadovala i fotografie. V Austrálii se spor točil kolem otázky, zda ze zákona nevyplývá nekompenzované porušení vlastnických práv – v tomto případě práva tabákových společností na duševní vlastnictví spojené s jejich značkou. Nejvyšší soud rozhodl, že nikoliv.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

V pozadí těchto odlišností se však skrývá širší otázka: kdo rozhoduje o správné rovnováze mezi veřejným zdravím a svobodou projevu? V USA toto rozhodnutí berou na sebe soudy, když v podstatě interpretují text starý 225 let, a pokud jejich rozhodnutí připravuje vládu o některé postupy, které by mohly snížit počet úmrtí v důsledku kouření – ten se v současné době odhaduje na 443 000 Američanů ročně –, pak se s tím nedá nic dělat. V Austrálii, kde se svoboda projevu netěší výslovné ústavní ochraně, existuje mnohem vyšší pravděpodobnost, že soudy budou respektovat právo demokraticky zvolených vlád, aby správnou rovnováhu nastavily ony.

Panuje všeobecná shoda, že vlády by měly zakázat prodej přinejmenším některých nebezpečných výrobků. Bezpočet potravinových přísad je buďto zakázaný nebo povolen�� jen v omezeném množství, stejně jako jsou zakázané dětské hračky nastříkané barvami, jejichž požití by mohlo být škodlivé. Město New York zakázalo v restauracích transmastné kyseliny a dnes omezuje i povolený objem podávaných slazených nápojů. Mnoho zemí zakazuje prodej nebezpečného nářadí, například motorových pil bez pojistky.

Ačkoliv existují argumenty pro zákaz řady různých nebezpečných výrobků, cigarety jsou unikátní, protože žádný jiný produkt, legální ani ilegální, ani zdaleka nezabije takový počet lidí – víc než dopravní nehody, malárie a AIDS dohromady. Kromě toho jsou cigarety vysoce návykové. Všude tam, kde náklady na zdravotní péči platí všichni – včetně Spojených států, které mají veřejné zdravotnické programy pro chudé a staré lidi –, navíc všichni platí náklady na léčbu nemocí způsobených kouřením.

Otázka, zda kouření zcela zakázat, je na jinou diskusi, protože takový krok by bezpochyby vytvořil nový zdroj příjmů pro organizovaný zločin. Zdá se ovšem zvláštní, když stát v zásadě smí zakázat prodej určitého výrobku, ale nesmí povolit, aby se tento výrobek prodával pouze v balení obsahujícím názorné zpodobnění škod, které páchá na lidském zdraví.

Tabákový průmysl nyní přesune svůj boj proti australské legislativě na půdu Světové obchodní organizace. Obává se totiž, že by tento zákon mohly napodobit mnohem větší trhy, jako jsou Indie nebo Čína. Právě tam je ostatně taková legislativa nejvíce zapotřebí.

Kouří jen asi 15% Australanů a 20% Američanů, ale ve čtrnácti nízkopříjmových a středněpříjmových zemích, ve kterých probíhal průzkum zveřejněný nedávno v časopise Lancet,kouřilo v průměru 41% mužů, přičemž tento zlozvyk si osvojuje také rostoucí počet mladých žen. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že zatímco ve dvacátém století zemřelo na následky kouření přibližně 100 milionů lidí, ve století jednadvacátém kouření zabije až miliardu osob.

Diskuse o tom, jak daleko může stát zajít při prosazování zdraví své populace, často začínají principem Johna Stuarta Milla, podle něhož se má donucovací síla státu omezovat na činy, které brání škodám na druhých. Mill by tak mohl akceptovat požadavek na varovné nápisy na krabičkách od cigaret, a dokonce i názorné fotografie poškozených plic, pokud to lidem pomůže pochopit, jaké rozhodnutí kouřením činí, ale samotný zákaz by odmítl.

Millova obhajoba svobody jednotlivce však předpokládá, že jednotlivci jsou nejlepšími soudci a ochránci vlastních zájmů – tato představa dnes přitom hraničí s naivitou. Rozvoj moderních reklamních metod představuje důležitý rozdíl mezi Millovou a naší érou. Korporace se naučily prodávat nám nezdravé výrobky tím, že apelují na naše podvědomé touhy po postavení, atraktivitě a společenském uznání. V důsledku toho nás určitý produkt přitahuje, aniž vlastně víme proč. A výrobci cigaret se naučili manipulovat s vlastnostmi svého produktu tak, aby byl maximálně návykový.

Fake news or real views Learn More

Názorné zobrazení škod, které kouření páchá, může představovat protiváhu síle těchto apelů na naše podvědomí, a tím zprostředkovávat promyšlenější rozhodování a usnadňovat lidem, aby vytrvali v odhodlání přestat kouřit. Namísto odmítání takových zákonů s poukazem na to, že omezují svobodu, bychom je proto měli hájit jako způsob, jak zajistit jednotlivcům stejné podmínky, jaké mají obří korporace, které se ani nesnaží předstírat, že apelují na naši uvážlivost a schopnost rozumného úsudku. Požadavek, aby se cigarety prodávaly v obyčejných krabičkách opatřených varováním před škodlivostí a názornými fotografiemi, je krokem k zajištění rovných příležitostí pro naše racionální já.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.