0

Psychoterapeuti znovuobjevují mozek

Když jsem se v osmdesátých letech coby klinický psycholog vzdělával na americké univerzitě s dobrým jménem, o neurovědách se mluvilo jen málo. Vzhledem k ústřední roli mozku v lidské zkušenosti, mě to znepokojovalo. Po několika letech praxe jsem začal prozkoumávat domněle prázdnou vědeckou oblast mezi mozkem a psychoterapií.

Zjistil jsem, že než Sigmund Freud založil psychoanalýzu, zajímal se hluboce o neurologii. V přednášce nazvané ,,Plán vědecké psychologie" navrhoval zkoumat nervové struktury, jež jsou základem lidské zkušenosti. Freud doplnil i hrubé nákresy neuronových sítí, jež představovaly naše vnitřní zkušenosti, obranné mechanismy a některé možné příčiny duševních chorob.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Nepřátelské reakce kolegů Freuda přiměly, aby přednášku odložil, a ta byla vydána až o padesát let později, po autorově smrti. V průběhu 20. století se psychoanalýza a ostatní větve psychoterapie rozešly s neurologií a vytvořily si pro duševno bohatý metaforický jazyk, který málo dbal o mozek a nervový systém. Neurovědy v téže době navršily množství vědomostí o vztahu mozku k pozorovatelnému chování.

K tomuto rozštěpení věd přispěla také kulturní a náboženská přesvědčení, která říkají, že vědomá zkušenost musí nějak vznikat a existovat nezávisle na lidském těle. Z tohoto dualismu lidské duše a hmotného těla plynulo, že se znalostmi mozku lze řešit otázky týkající se motorických pohybů a jazyka, ale že osobnost, cítění a přesvědčení přebývají v oblasti duše. Proto se psychoterapie a neurovědy tradičně držely svých vlastních kateder, světonázorů a jazyků a hleděly na sebe s podezřením a nedůvěrou.

Další překážkou jejich spolupráce bylo to, že se mozek obecně považoval za statickou entitu determinovanou genetickým programem a zkušenostmi z raného dětství. Na základě tohoto dogmatu se studenti obou disciplín ve škole dozvěděli, že plasticita neuronů, tedy schopnost nervové soustavy růst a měnit se, je po skončení dětského věku velice omezená. Aby se Freud mohl věnovat své myšlence, že ,,léčba slovem" může upravit nervové spoje a pozměnit povahu psychologické zkušenosti, musel tento pesimistický pohled na mozek opustit. A učinil tak plným právem.

Ukazuje se, že lidský mozek a nervový systém vznikají a tvarují se, neuron po neuronu, prostřednictvím interakce našich konkrétních genů a zkušeností v procesu nazývaném vývoj závislý na používání. Víme například, že veškeré učení a paměť se kódují do nervového systému a že právě toto učení je tím, co organizuje architekturu neuronů a funkce mozku. Každá zkušenost, od pohybu prstu na noze po stavy hlubokého zamyšlení, se ukládá a organizuje skrze elektrochemické signály uvnitř neuronů a mezi nimi. Změnit názor tedy z povahy věci znamená změnit mozek.

V dětství dochází k růstu a uspořádávání mozku zároveň s rychlým rozvojem široké škály dovedností a schopností. Mozek ovšem i nadále reaguje na okolní prostředí a zůstává do jisté míry tvárný po celý život. Výzkumníci se v současnosti zaměřují na zásadní genetické a biochemické procesy, které dávají vzniknout novým neuronům a stimulují jsoucí neurony ke změně a růstu. Napříč všemi klinickými obory, jež se zabývají poruchami nervové soustavy, se objevuje naděje, že tyto objevy povedou k hlubšímu porozumění fungování mozku a k výrazně dokonalejší léčbě.

Psychoterapie se pokouší vytvářet prostředí pro učení zacílené na určité dovednosti a schopnosti - právě ty, které organizuje nervová soustava, na jejímž poznávání neurověda pracuje - aby vyvolala změny myšlení, cítění a chování. Tato nová perspektiva zřetelně mění definici psychoterapie. Je-li cílem terapie pozměnit myšlenky, chování a cítění, pak se psychoterapeuti pokoušejí měnit fyzickou stavbu mozků svých klientů.

Pokud je tohle všechno pravda, dokáže psychoterapie aktivovat a podpořit celoživotní proces plasticity neuronů. Z tohoto pohledu je psychoterapie obohacené interpersonální prostředí, ušité na míru tak, aby povzbuzovalo růst a integraci neuronových sítí, které řídí paměť, poznávání, emoce a záliby. Navzdory nedostatečné pozornosti, již v minulosti psychoterapie věnovala mozku, provázela její vývoj neviditelná ruka plasticity neuronů - a terapeut byl odjakživa nic netušícím neurovědcem.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Objevy v neurovědě dnes začínají přispívat k tomuto spojení. Například terapeutické domněle ,,nevědecké" využívání jazyka a emočního rozpoložení může ve skutečnosti posloužit jako nejlepší prostředek pro některé typy růstu a integrace neuronů. Lidský mozek se vyvíjel společně s mluveným jazykem v sociálním kontextu, a proto je logické věřit, že emočně zabarvený interpersonální dialog může vhodně stimulovat mozek k učení. Interpersonální neurobiologie, nový obor slučující vývojovou psychologii, evoluční biologii a genetiku, se snaží porozumět, jak se různé vztahy během života promítají do struktury a funkce nervové soustavy.

Naše výzkumné nástroje a teorie jsou stále primitivní ve srovnání se složitostí lidského mozku a máme jen málo definitivních odpovědí v oblasti příčin a léčení duševních chorob. Budoucí pokrok vyžaduje interakci laboratorního výzkumu, klinických případových studií a nápaditosti kreativních myslitelů. Freudovo pojetí psychoanalýzy zažívá špatné časy, ale právě Freud by byl první, kdo by podpořil rozšiřující se dialog mezi představiteli psychoterapie a neurovědy.