PAŘÍŽ – Zdá se, že dnešním ekonomickým debatám dominují dvě myšlenkové školy. Podle ekonomů volného trhu by vlády měly seškrtat daně, snížit regulace, reformovat zákony o pracovněprávních vztazích a pak vyklidit pole a nechat na spotřebitelích, aby spotřebovávali, a na producentech, aby vytvářeli pracovní místa. Podle keynesiánské ekonomie by naopak vlády měly podpořit celkovou poptávku kvantitativním uvolňováním a fiskálním stimulem. Žádný z obou přístupů však nepřináší dobré výsledky. Potřebujeme tedy novou „ekonomii trvale udržitelného rozvoje“, v jejímž rámci budou vlády podporovat nové typy investic.
Ekonomie volného trhu vede ke skvělým výsledkům pro bohaté, ale hodně mizerným výsledkům pro všechny ostatní. Vlády ve Spojených státech a v některých částech Evropy seškrtávají sociální výdaje, podporu tvorby pracovních míst, investice do infrastruktury a zaměstnanecký výcvik, protože bohatým bossům, kteří platí předvolební kampaně politiků, se daří velmi dobře, ačkoliv se společnost kolem nich drolí.
Ani keynesiánská řešení – snadno dostupné peníze a velké rozpočtové schodky – však zdaleka nepřinesla slibované výsledky. Mnoho vlád zkoušelo po finanční krizi z roku 2008 stimulační výdaje. Většina politiků koneckonců ráda utrácí peníze, které nemá. Krátkodobý impulz však ztroskotal ve dvou významných ohledech.
Za prvé se prudce zvýšilo zadlužení států a jejich úvěrový rating zaznamenal propad. Dokonce i USA ztratily hodnocení AAA. A za druhé soukromý sektor nereagoval zvýšením investic do podnikání a přijetím dostatečného počtu nových zaměstnanců. Místo toho firmy nahromadily obrovské peněžní rezervy, zejména na offshoreových účtech osvobozených od daně.
Problémem ekonomie volného trhu i keynesiánské ekonomie je skutečnost, že špatně chápou podstatu moderních investic. Obě školy věří, že tahounem investic je soukromý sektor – buď proto, že jsou daně a regulace nízké (v modelu volného trhu), nebo proto, že existuje vysoká agregátní poptávka (v keynesiánském modelu).
Investice soukromého sektoru jsou však dnes závislé na investicích sektoru veřejného. Právě tato komplementárnost definuje naši éru. Pokud veřejný sektor neinvestuje a neinvestuje moudře, bude soukromý sektor dál „křečkovat“ své zdroje nebo je vracet podílníkům formou dividend či zpětných odkupů.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Klíčem je zamyslet se nad šesti typy kapitálových statků: obchodním kapitálem, infrastrukturou, lidským kapitálem, duševním kapitálem, přírodním kapitálem a společenským kapitálem. Všechny jsou produktivní, ale každý z nich má svou jedinečnou roli.
Obchodní kapitál zahrnuje továrny soukromých společností, stroje, dopravní vybavení a informační systémy. Infrastruktura zahrnuje silnice, železnice, energetické a vodohospodářské systémy, optické sítě, ropovody, plynovody, letiště a přístavy. Lidským kapitálem rozumíme vzdělání, kvalifikaci a zdraví pracovní síly. Duševní kapitál tvoří základní vědecké a technologické know-how společnosti. Přírodním kapitálem rozumíme ekosystémy a primární zdroje, které podporují zemědělství, zdraví a fungování měst. A jako společenský kapitál označujeme obecnou důvěru, která umožňuje efektivní obchod, finance a státní správu.
Těchto šest forem kapitálu se navzájem doplňuje. Obchodní investice bez infrastruktury a lidského kapitálu nemohou být ziskové. Finanční trhy zase nemohou fungovat v situaci, kdy je vyčerpán společenský kapitál (důvěra). Bez přírodního kapitálu (včetně bezpečného klimatu, úrodné půdy, dostupné vody a ochrany před záplavami) ostatní druhy kapitálu snadno zaniknou. A bez všeobecného přístupu k veřejným investicím do lidského kapitálu podlehnou společnosti extrémní nerovnosti příjmů a bohatství.
Investice kdysi bývaly mnohem jednodušší. Klíč k rozvoji představovaly základní vzdělání, silniční a energetická síť, fungující přístav a přístup na světové trhy. Dnes už však základní vzdělání nestačí; zaměstnanci potřebují vysoce specializovanou kvalifikaci, kterou mohou získat odborným výcvikem, pokročilým studiem a učňovskými programy kombinujícími veřejné i soukromé finance. Doprava musí být chytřejší než pouhá státní výstavba silnic, energetické sítě musí odrážet naléhavou potřebu nízkouhlíkové elektřiny a vlády všude na světě musí investovat do nových typů duševního kapitálu, aby vyřešily dosud nevídané problémy veřejného zdravotnictví, klimatických změn, poškozování životního prostředí, správy informačních systémů a dalších oblastí.
Přesto ve většině zemí nestojí vlády v čele investičního procesu, neurčují jeho směr, ba dokonce se na něm ani nepodílejí. Místo toho zeštíhlují. Ideologové volného trhu tvrdí, že vlády nejsou produktivních investic schopny. Ani keynesiáni se ovšem nezamýšlejí nad otázkou, jaké typy veřejných investic jsou zapotřebí; z jejich pohledu jsou výdaje jako výdaje. Výsledkem je vakuum veřejného sektoru a nedostatek veřejných investic, který potažmo brzdí nezbytné investice sektoru soukromého.
Stručně řečeno potřebují vlády dlouhodobé investiční strategie a způsoby, jak je zaplatit. Potřebují mnohem lépe chápat, jak dávat prioritu investicím do silnic, železnic, energetiky a přístavů, jak činit investice ekologicky udržitelnými přechodem na nízkouhlíkovou energetickou soustavu, jak školit mladé zaměstnance na slušná pracovní místa, nikoliv jen na špatně placená zaměstnání v sektoru služeb, a jak budovat sociální kapitál v době, kdy vládne malá důvěra a velká korupce.
Sečteno a podtrženo se vlády musí naučit myslet dopředu. Také to jde proti hlavnímu ekonomickému proudu. Ideologové volného trhu chtějí, aby vlády nepřemýšlely vůbec, a keynesiáni chtějí, aby vlády přemýšlely jen krátkodobě, poněvadž dovádějí do extrému slavný bonmot Johna Maynarda Keynese: „V dlouhodobém měřítku jsme všichni mrtví.“
Vyslovím zde myšlenku, která je ve Washingtonu v klatbě, ale za úvahu stojí. Nejrychleji rostoucí světová ekonomika, tedy Čína, se spoléhá na pětileté plány veřejných investic, které formuluje Národní komise pro rozvoj a reformu. USA žádnou podobnou instituci nemají a nemají ani jakoukoliv agenturu, která by se systematicky zabývala strategiemi veřejných investic. Všechny země však dnes potřebují víc než jen pětiletky; potřebují dvacetileté, generaci trvající strategie, aby rozvíjely kvalifikaci občanů a vybudovaly infrastrukturu a nízkouhlíkovou ekonomiku jednadvacátého století.
Skupina G-20 nedávno podnikla krůček správným směrem, když nově položila důraz na zvýšené investice do infrastruktury coby společnou zodpovědnost veřejného i soukromého sektoru. Mnohem více tohoto typu uvažování budeme potřebovat v nadcházejícím roce, kdy budou vlády vyjednávat o nových globálních dohodách o financování trvale udržitelného rozvoje (v červenci 2015 v Addis Abebě), o trvale udržitelných rozvojových cílech (v září 2015 v Organizaci spojených národů) a o klimatických změnách (v prosinci 2015 v Paříži).
Tyto dohody slibují, že promění budoucnost lidstva k lepšímu. Mají-li uspět, měl by nový Věk trvale udržitelného rozvoje dát vzniknout také nové Ekonomii trvale udržitelného rozvoje.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The European Union’s cumbersome and narrowly defined regulations for public procurement and spending are not simply inadequate; they are dangerous. They weaken the bloc’s ability to protect itself from a broad range of Russian hybrid attacks while prolonging Russia’s aggression in Ukraine.
propose a European Defense Production Act to help fast-track processes for public procurement and spending.
The intricate legal issues and colorful characters in Donald Trump's criminal trials will undoubtedly keep the media and the viewing public enraptured for months to come. But when it comes to the 2024 election, all that really matters is how the defendant appears to a narrow sliver of undecided voters.
points out that optics, more than the law or the facts, will be what matters most for the election.
PAŘÍŽ – Zdá se, že dnešním ekonomickým debatám dominují dvě myšlenkové školy. Podle ekonomů volného trhu by vlády měly seškrtat daně, snížit regulace, reformovat zákony o pracovněprávních vztazích a pak vyklidit pole a nechat na spotřebitelích, aby spotřebovávali, a na producentech, aby vytvářeli pracovní místa. Podle keynesiánské ekonomie by naopak vlády měly podpořit celkovou poptávku kvantitativním uvolňováním a fiskálním stimulem. Žádný z obou přístupů však nepřináší dobré výsledky. Potřebujeme tedy novou „ekonomii trvale udržitelného rozvoje“, v jejímž rámci budou vlády podporovat nové typy investic.
Ekonomie volného trhu vede ke skvělým výsledkům pro bohaté, ale hodně mizerným výsledkům pro všechny ostatní. Vlády ve Spojených státech a v některých částech Evropy seškrtávají sociální výdaje, podporu tvorby pracovních míst, investice do infrastruktury a zaměstnanecký výcvik, protože bohatým bossům, kteří platí předvolební kampaně politiků, se daří velmi dobře, ačkoliv se společnost kolem nich drolí.
Ani keynesiánská řešení – snadno dostupné peníze a velké rozpočtové schodky – však zdaleka nepřinesla slibované výsledky. Mnoho vlád zkoušelo po finanční krizi z roku 2008 stimulační výdaje. Většina politiků koneckonců ráda utrácí peníze, které nemá. Krátkodobý impulz však ztroskotal ve dvou významných ohledech.
Za prvé se prudce zvýšilo zadlužení států a jejich úvěrový rating zaznamenal propad. Dokonce i USA ztratily hodnocení AAA. A za druhé soukromý sektor nereagoval zvýšením investic do podnikání a přijetím dostatečného počtu nových zaměstnanců. Místo toho firmy nahromadily obrovské peněžní rezervy, zejména na offshoreových účtech osvobozených od daně.
Problémem ekonomie volného trhu i keynesiánské ekonomie je skutečnost, že špatně chápou podstatu moderních investic. Obě školy věří, že tahounem investic je soukromý sektor – buď proto, že jsou daně a regulace nízké (v modelu volného trhu), nebo proto, že existuje vysoká agregátní poptávka (v keynesiánském modelu).
Investice soukromého sektoru jsou však dnes závislé na investicích sektoru veřejného. Právě tato komplementárnost definuje naši éru. Pokud veřejný sektor neinvestuje a neinvestuje moudře, bude soukromý sektor dál „křečkovat“ své zdroje nebo je vracet podílníkům formou dividend či zpětných odkupů.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Klíčem je zamyslet se nad šesti typy kapitálových statků: obchodním kapitálem, infrastrukturou, lidským kapitálem, duševním kapitálem, přírodním kapitálem a společenským kapitálem. Všechny jsou produktivní, ale každý z nich má svou jedinečnou roli.
Obchodní kapitál zahrnuje továrny soukromých společností, stroje, dopravní vybavení a informační systémy. Infrastruktura zahrnuje silnice, železnice, energetické a vodohospodářské systémy, optické sítě, ropovody, plynovody, letiště a přístavy. Lidským kapitálem rozumíme vzdělání, kvalifikaci a zdraví pracovní síly. Duševní kapitál tvoří základní vědecké a technologické know-how společnosti. Přírodním kapitálem rozumíme ekosystémy a primární zdroje, které podporují zemědělství, zdraví a fungování měst. A jako společenský kapitál označujeme obecnou důvěru, která umožňuje efektivní obchod, finance a státní správu.
Těchto šest forem kapitálu se navzájem doplňuje. Obchodní investice bez infrastruktury a lidského kapitálu nemohou být ziskové. Finanční trhy zase nemohou fungovat v situaci, kdy je vyčerpán společenský kapitál (důvěra). Bez přírodního kapitálu (včetně bezpečného klimatu, úrodné půdy, dostupné vody a ochrany před záplavami) ostatní druhy kapitálu snadno zaniknou. A bez všeobecného přístupu k veřejným investicím do lidského kapitálu podlehnou společnosti extrémní nerovnosti příjmů a bohatství.
Investice kdysi bývaly mnohem jednodušší. Klíč k rozvoji představovaly základní vzdělání, silniční a energetická síť, fungující přístav a přístup na světové trhy. Dnes už však základní vzdělání nestačí; zaměstnanci potřebují vysoce specializovanou kvalifikaci, kterou mohou získat odborným výcvikem, pokročilým studiem a učňovskými programy kombinujícími veřejné i soukromé finance. Doprava musí být chytřejší než pouhá státní výstavba silnic, energetické sítě musí odrážet naléhavou potřebu nízkouhlíkové elektřiny a vlády všude na světě musí investovat do nových typů duševního kapitálu, aby vyřešily dosud nevídané problémy veřejného zdravotnictví, klimatických změn, poškozování životního prostředí, správy informačních systémů a dalších oblastí.
Přesto ve většině zemí nestojí vlády v čele investičního procesu, neurčují jeho směr, ba dokonce se na něm ani nepodílejí. Místo toho zeštíhlují. Ideologové volného trhu tvrdí, že vlády nejsou produktivních investic schopny. Ani keynesiáni se ovšem nezamýšlejí nad otázkou, jaké typy veřejných investic jsou zapotřebí; z jejich pohledu jsou výdaje jako výdaje. Výsledkem je vakuum veřejného sektoru a nedostatek veřejných investic, který potažmo brzdí nezbytné investice sektoru soukromého.
Stručně řečeno potřebují vlády dlouhodobé investiční strategie a způsoby, jak je zaplatit. Potřebují mnohem lépe chápat, jak dávat prioritu investicím do silnic, železnic, energetiky a přístavů, jak činit investice ekologicky udržitelnými přechodem na nízkouhlíkovou energetickou soustavu, jak školit mladé zaměstnance na slušná pracovní místa, nikoliv jen na špatně placená zaměstnání v sektoru služeb, a jak budovat sociální kapitál v době, kdy vládne malá důvěra a velká korupce.
Sečteno a podtrženo se vlády musí naučit myslet dopředu. Také to jde proti hlavnímu ekonomickému proudu. Ideologové volného trhu chtějí, aby vlády nepřemýšlely vůbec, a keynesiáni chtějí, aby vlády přemýšlely jen krátkodobě, poněvadž dovádějí do extrému slavný bonmot Johna Maynarda Keynese: „V dlouhodobém měřítku jsme všichni mrtví.“
Vyslovím zde myšlenku, která je ve Washingtonu v klatbě, ale za úvahu stojí. Nejrychleji rostoucí světová ekonomika, tedy Čína, se spoléhá na pětileté plány veřejných investic, které formuluje Národní komise pro rozvoj a reformu. USA žádnou podobnou instituci nemají a nemají ani jakoukoliv agenturu, která by se systematicky zabývala strategiemi veřejných investic. Všechny země však dnes potřebují víc než jen pětiletky; potřebují dvacetileté, generaci trvající strategie, aby rozvíjely kvalifikaci občanů a vybudovaly infrastrukturu a nízkouhlíkovou ekonomiku jednadvacátého století.
Skupina G-20 nedávno podnikla krůček správným směrem, když nově položila důraz na zvýšené investice do infrastruktury coby společnou zodpovědnost veřejného i soukromého sektoru. Mnohem více tohoto typu uvažování budeme potřebovat v nadcházejícím roce, kdy budou vlády vyjednávat o nových globálních dohodách o financování trvale udržitelného rozvoje (v červenci 2015 v Addis Abebě), o trvale udržitelných rozvojových cílech (v září 2015 v Organizaci spojených národů) a o klimatických změnách (v prosinci 2015 v Paříži).
Tyto dohody slibují, že promění budoucnost lidstva k lepšímu. Mají-li uspět, měl by nový Věk trvale udržitelného rozvoje dát vzniknout také nové Ekonomii trvale udržitelného rozvoje.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.