ATÉNY – S ústupem koronavirové pandemie v rozvinutých ekonomikách připomínají centrální banky dotyčných zemí stále více onoho příslovečného osla, který měl hlad i žízeň a pošel hlady i žízní, jelikož se nemohl rozhodnout mezi senem a vodou. Politici jsou rozpolcení mezi inflačním neklidem na jedné straně a strachem z deflace na straně druhé, a tak zaujímají potenciálně nákladný vyčkávací přístup. Pouze progresivní přehodnocení jejich nástrojů a cílů jim může dopomoci k tomu, aby po pandemii sehráli společensky užitečnou roli.
Centrální bankéři kdysi měli jedinou páku: úrokové sazby. Sražením sazeb revitalizovali uvadající ekonomiku, zvýšením sazeb pak krotili inflaci (často i za cenu vyvolání recese). Časování těchto kroků a rozhodování, jak dalece s touto pákou hýbat, nikdy nebylo snadné, ale přinejmenším šlo o pouhý jeden nástroj: posunout páku nahoru, anebo dolů. Dnes je práce centrálních bankéřů dvojnásob obtížná, protože od roku 2009 musí hýbat se dvěma pákami.
Po globální finanční krizí v roce 2008 se totiž stala nezbytností druhá páka, protože ta první se zasekla: i když už byla stlačená nejníž, jak to šlo – to znamená, že úrokové sazby klesly na nulu a často se vydávaly i do záporného pásma –, ekonomika stagnovala dál. Velké centrální banky (pod taktovkou amerického Federálního rezervního systému a britské Bank of England) proto napodobily příklad japonské centrální banky a vytvořily druhou páku s názvem „kvantitativní uvolňování“ (QE). Když touto pákou pohnuly nahoru, vytvořily peníze k nákupu papírových aktiv komerčních bank v naději, že banky napumpují tyto nové peníze přímo do reálné ekonomiky. A pokud by se dostavila inflace, stačilo zatlačit pákou dolů a nákupy aktiv omezit.
ATÉNY – S ústupem koronavirové pandemie v rozvinutých ekonomikách připomínají centrální banky dotyčných zemí stále více onoho příslovečného osla, který měl hlad i žízeň a pošel hlady i žízní, jelikož se nemohl rozhodnout mezi senem a vodou. Politici jsou rozpolcení mezi inflačním neklidem na jedné straně a strachem z deflace na straně druhé, a tak zaujímají potenciálně nákladný vyčkávací přístup. Pouze progresivní přehodnocení jejich nástrojů a cílů jim může dopomoci k tomu, aby po pandemii sehráli společensky užitečnou roli.
Centrální bankéři kdysi měli jedinou páku: úrokové sazby. Sražením sazeb revitalizovali uvadající ekonomiku, zvýšením sazeb pak krotili inflaci (často i za cenu vyvolání recese). Časování těchto kroků a rozhodování, jak dalece s touto pákou hýbat, nikdy nebylo snadné, ale přinejmenším šlo o pouhý jeden nástroj: posunout páku nahoru, anebo dolů. Dnes je práce centrálních bankéřů dvojnásob obtížná, protože od roku 2009 musí hýbat se dvěma pákami.
Po globální finanční krizí v roce 2008 se totiž stala nezbytností druhá páka, protože ta první se zasekla: i když už byla stlačená nejníž, jak to šlo – to znamená, že úrokové sazby klesly na nulu a často se vydávaly i do záporného pásma –, ekonomika stagnovala dál. Velké centrální banky (pod taktovkou amerického Federálního rezervního systému a britské Bank of England) proto napodobily příklad japonské centrální banky a vytvořily druhou páku s názvem „kvantitativní uvolňování“ (QE). Když touto pákou pohnuly nahoru, vytvořily peníze k nákupu papírových aktiv komerčních bank v naději, že banky napumpují tyto nové peníze přímo do reálné ekonomiky. A pokud by se dostavila inflace, stačilo zatlačit pákou dolů a nákupy aktiv omezit.