buiter13_DNY59Getty Images_modernmonetarytheory DNY59/Getty Images

Problém s MMT

NEW YORK – Moderní měnová teorie (MMT) nabízí nebezpečnou polopravdu, která je dnes, kdy vlády zoufale hledají nástroje, s jejichž pomocí by udržely ekonomiky nad vodou, obzvlášť svůdná. Názorným příkladem je nedávné prohlášení zastánkyně MMT Stephanie Keltonové ve Financial Times. Na adresu současné konzervativní vlády ve Spojeném království uvádí: „Budou mít rozsáhlé schodky. A to je v pohodě.“

Problém tkví v tom, že ač je toto hodnocení momentálně správné, nemusí být nutně správné v budoucnu. Měli bychom vlastně očekávat, že během roku po skončení omezení pohybu kvůli COVID-19 by MMT mohla padnout na ústa – začalo by to možná inflačním vzplanutím v Británii. I když ale vyloučíme tento konkrétní dopad, zahrávají si tvůrci politik s katastrofou, jestliže přijímají hlavní poselství MMT, které lze parafrázovat takto: „Deficit, šmeficit. Jednoduše posilte veřejné výdaje nebo seškrtejte daně a vzniklou nevyváženost pak monetizujte.“

Jistěže, některé součásti MMT dávají smysl. Tato teorie pohlíží na státní pokladnu (čili ministerstvo financí) a centrální banku jako na součásti jednotného celku jménem stát. Státní pokladna je oprávněným vlastníkem centrální banky (nebo, jinak řečeno, centrální banka je hotovostní přepážkou státní pokladny), z čehož plyne, že nezávislost centrální banky je iluze, zejména co se týče jejích fiskálních a kvazifiskálních operací.

MMT správně prohlašuje, že vzhledem k tomu, že stát může tisknout měnu nebo vytvářet vklady komerčních bank u centrální banky, může po libosti emitovat měnovou bázi. A poněvadž se peněžní báze nesplácí, není v žádném smysluplném ohledu pasivem (přestože ji její držitel rozhodně považuje za aktivum). Dokud je nepeněžní dluh vydaný státem denominován v domácí měně, suverénní selhání není otázkou nezbytnosti, nýbrž volby, protože dluhovou službu lze vždy financovat (tvorbou peněz).

Pokud je však selhání suverénního dlužníka na výběr, existují okolnosti, za nichž by na něj mohla padnout volba. Jestliže je schodek, který je třeba monetizovat, dostatečně velký a jeho podstatnou část tvoří úrok z veřejného dluhu, měnové financování nezbytné k zachování suverénní solventnosti může vyústit v politicky nepřijatelnou míru inflace. V takovém případě by se suverén mohl přiklonit k „menšímu zlu“: nesplácení dluhu denominovaného v domácí měně.

Abychom pronikli k jádru věci, zapomeňme na záležitosti jako financování dluhopisů a zaměřme se přímo na to, jak stát kryje schodek tvorbou peněz. Předpokládejme, že veřejné výdaje a příjmy z daní jsou v reálných (inflačně očištěných) hodnotách fixní. Výsledný reálný deficit bude roven vzestupu reálného objemu měnové báze, jejž musí být soukromý sektor ochoten v každém období vstřebat.

Subscribe to Project Syndicate
Bundle2020_web_beyondthetechlash

Subscribe to Project Syndicate

Enjoy unlimited access to the ideas and opinions of the world's leading thinkers, including weekly long reads, book reviews, and interviews; The Year Ahead annual print magazine; the complete PS archive; and more – all for less than $2 a week.

Subscribe Now

U poptávky po měnové bázi existují dva „režimy“. V prvním se teď nacházejí mnohé vyspělé ekonomiky: past likvidity na efektivní dolní mezi (EDM) nominální měnověpolitické sazby. Při převládající téměř nulové bezrizikové krátkodobé nominální úrokové sazbě je efektivní poptávka po bilancích reálných peněz nekonečně elastická. V takovém případě je na místě, aby se fiskální orgány držely jednoduchého hesla: práce a pohyb zbaví tě pochyb. Příhodnou politickou reakcí na takto mimořádné poměry je „shazování peněz z helikoptéry“ – monetizovaná zvýšení veřejných výdajů nebo daňové škrty. Dokud budou úrokové sazby zaklesnuté na EDM, rozdávání peněz nebude působit inflačně.

Člověk ale nesmí zapomínat, že domácí nebo zahraniční události ovlivňující finanční trhy nebo reálnou ekonomiku mohou zemi z usazení na EDM rychle vypudit a vehnat do oblasti, již ekonomové nazývají běžným měnovým režimem, kde je měnověpolitická sazba nad EDM. Vzhledem k tomu, že Japonsko vězí na EDM či v její blízkosti už 20 let, je možná zapotřebí znovu promyslet pojetí „normálu“. Bylo by však lehkovážné formovat politiky na základě předpokladu, že neutrální úroková sazba (taková, která by se v ekonomice prosadila za plné zaměstnanosti a inflace na cílové hladině) se bude v předvídatelné budoucnosti pohybovat kolem nuly.

Ani při druhém, běžném vývoji by tu stále nebyla inflační hrozba, dokud bude mít ekonomika přebytečné kapacity (nevyužité zdroje). Jakmile však poptávku po měnové bázi omezí úrokové sazby a úroveň ekonomické aktivity (měřená třeba podle příjmů či spotřeby), nespoutaná monetizace státních schodků by nakonec vyčerpala veškeré nevyužité zdroje a začala by tlačit míru inflace nahoru.

V současnosti nemůže nikdo vědět, jestli pandemie COVID-19 bude mít trvalé účinky na nabídku v poměru k poptávce. Dokud potrvá pandemie, slabé investice a silné opatrnostní spoření budou sice pravděpodobně stlačovat neutrální a tržní úrokové sazby, ale měli bychom být připraveni na dobu, kdy bude sociální odstup minulostí a dodavatelské řetězce se alespoň zčásti obnoví. Vlády budou muset náležitě korigovat své fiskální pozice a financování. MMT tedy na vlastní nebezpečí přehlíží hladinu poptávky po měnové bázi.

Z angličtiny přeložil David Daduč

https://prosyn.org/zD8BZGzcs