1

Postnárodní fotbal?

NEW YORK – Některé hysteričtější německé noviny přičetly porážku Německa s Itálií v semifinále fotbalového mistrovství Evropy faktu, že se málo německých reprezentantů obtěžovalo zpívat státní hymnu. Jejich chování prý kontrastovalo s italskými fotbalisty, kteří do jednoho pěli text Il Canto degli Italiani (Písně Italů). Kapitán Gigi Buffon dokonce zpíval se zavřenýma očima, jako by odříkával modlitbu.

Ve finále však Italové neměli šanci proti Španělsku, nejlepšímu týmu světa, přestože ani jeden španělský hráč neotevíral během státní hymny Marcha Real ústa – což je ostatně logické, poněvadž „Královský pochod“ nemá slova. Katalánští fotbalisté navíc státní hymnu příliš nemilují, protože se hojně propagovala za vlády zesnulého diktátora Franciska Franka, který nenáviděl katalánský nacionalismus.

Víme, že ve fotbale nejsou vždy nejúspěšnější ta mužstva, která mají v kádru největší hvězdy. Šampioni fungují jako týmy – soudržné, nepoznamenané egoismem primadon, každý hráč je v nich připraven pracovat pro ostatní. Je vlastenectví skutečně klíčem k tomuto typu ducha národních týmů, jak se domnívají němečtí kritikové vlastní jedenáctky?

Fotbal bývá často označován za náhražku války – za symbolickou a víceméně mírumilovnou cestu, jak ventilovat mezinárodní rivalitu. Fanoušci národních reprezentací jsou aktéry v jistém druhu vlasteneckého karnevalu a oblékají se do kostýmů odpovídajících národním stereotypům: angličtí příznivci se přestrojují za středověké rytíře, Nizozemci nazouvají dřeváky, Španělé jsou toreadoři. Němci mají s národní symbolikou pochopitelně problém, ale zahlédl jsem pár fanoušků v kvazibavoráckých oblečcích. Cena za nejvtipnější převlek pak nutně musí připadnout Italům oblečeným jako papežové a kardinálové.