0

Postamerický Izrael

PAŘÍŽ – Izrael je jedno z mála míst na světě, kde lze George W. Bushe vítat se skutečným nadšením, ba s náklonností. Nejméně oblíbený americký prezident soudobých dějin si tedy vychutnal triumfální uvítání v Jeruzalémě, kde byl čestným hostem mezinárodní konference naplánované a uspořádané izraelským prezidentem Šimonem Peresem ku příležitosti 60. výročí založení židovského státu.

Významnou součástí programu byl historický revizionizmus a Spojené státy byly vykresleny jako nejvěrnější opora a spojenec Izraele od roku 1948. Ve skutečnosti se americký ministr zahraničí George C. Marshall v roce 1948 snažil prezidentu Harrymu Trumanovi v uznání Izraele zabránit. Rovněž Suezská krize roku 1956, kdy USA překazily společný francouzský, britský a izraelský plán na obsazení Suezského průplavu, byla vylíčena v politicky korektním světle, stejně jako komplikovaná diplomacie Henryho Kissingera během Jomkippurské války roku 1973.

Obětí a polibky Bushe, Perese a izraelského premiéra Olmerta byly nepopiratelně dojemné, ale též znepokojivé – a nejen proto, že na programu povětšinou chyběly seriózní zmínky o Palestincích. Člověk měl pocit, že šlo o jistou obdobu taneční zábavy na Titaniku – vyvrcholení privilegovaného partnerství ve chvíli, kdy už se láme, velkolepá oslava něčeho, co užuž spěje k zániku.

Není to jen otázka odcházejících lídrů, Bushe a Olmerta. Vedle oslav osmi výjimečných let „jedinečného přátelství“ za vlády Bushe se zdálo zřejmé také to, že se ke konci možná chýlí 41 let trvající zvláštní vztah, uvedený do života Šestidenní válkou roku 1967, kdy se USA staly hlavní oporou Izraele.