16

Slepá ulička měnového populismu

SWARTHMORE – Ve Spojených státech i jinde dnes populističtí politici často tvrdí, že rozvolněná měnová politika poškozuje obyčejné pracující, čímž zhoršuje příjmovou nerovnost. Jenže ačkoliv nerovnost je problém, zvýšením úrokových sazeb ji řešit nelze.

Tvrzení opaku udiví u každého, u populistů ale obzvlášť. Vždyť nízké úrokové sazby prospívají dlužníkům a škodí věřitelům, stejně jako inflace, již může měnové uvolňování vyvolat. Po většinu amerických dějin, například, podporovali populisté uvolněnou měnovou politiku jako způsob jak pomoci prostému člověku proti nepřístupným bankéřům, jejichž srdce zkameněla oddaností tvrdým penězům.

Právě proto Andrew Jackson a další v devatenáctém století bojovali proti snahám Alexandera Hamiltona a jeho spojenců založit národní banku. Stejnou argumentaci vznesl William Jennings Bryan během své prezidentské kampaně v roce 1896, kdy slíbil levné peníze svému voličskému jádru: farmářům na Středozápadě, na něž těžce dolehly vysoké úrokové sazby a klesající komoditní ceny. Konečně argumentovali tak i stoupenci ekonomie strany nabídky, kteří se zkraje 80. let minulého století stavěli proti politice vysokých úrokových sazeb předsedy Federálního rezervního systému USA Paula Volckera – a jejich argumentace pobídla prezidenta Ronalda Reagana jmenovat v roce 1985 dva guvernéry Fedu, kteří Volckerovi oponovali.

Dnes se však scénář otočil – a nedrží se jej jen okrajoví populisté. Britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová například tento měsíc prohlásila, že nízké úrokové sazby škodí obyčejným příslušníkům pracující třídy a prospívají bohatým. Klesající úrokové sazby pomáhají šroubovat ceny cenných papírů, akcií i dluhopisů, jež v nepoměrně větší míře drží bohatí. „Lidé s aktivy bohatnou,“ řekla Mayová. „Lidé bez nich jsou biti.“