BUKUREŠŤ – Nedávno jsem se v Bukurešti zúčastnil prohlídky Paláce parlamentu, gigantické pošetilosti vystavěné v 80. letech minulého století na příkaz tehdejšího rumunského diktátora Nicolae Ceauşesca, který byl popraven dřív, než ji mohl vidět dokončenou. Statistické údaje přednesené průvodcem byly ohromující: třetí největší budova světa, 20 000 čtverečních metrů koberce, milion krychlových metrů mramoru, 3500 tun křišťálu. Obří mramorové schodiště se muselo několikrát přestavět, aby přesně odpovídalo kroku diktátora, muže malého vzrůstu.
Kvůli výstavbě této neoklasicistní obludnosti byl srovnán se zemí celý pás města, nádherná čtvrť domů, kostelů a synagog z 18. století; vystěhováno bylo 40 000 lidí. Na projektu pracovalo nonstop dnem i nocí víc než milion lidí. Stát v jeho důsledku v zásadě zbankrotoval, třebaže Ceauşescovi poddaní se po značnou část oné doby museli obejít bez tepla a elektřiny. Provoz paláce stále stojí šest milionů dolarů ročně; v současnosti v něm sídlí rumunský parlament a umělecké muzeum, a přece 70 % budovy zůstává bez využití.
Ceauşescova pošetilost je pomníkem megalomanie. Není však vůbec ojedinělá, krom své velikosti (byť turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se jí svým novým palácem v Ankaře pokusil konkurovat). Je skutečně pozoruhodné, jak megalomani určitého typu shodně přemýšlejí, nebo alespoň mají podobný vkus v architektuře. Do Hitlerových plánů na přestavbu Berlína se promítala tatáž neoklasicistní gigantičnost. Interiér paláce v Bukurešti, tak trochu styl Ludvíka XIV. na steroidech, je zase jen extravagantnější obdobou obytných rezidencí Donalda Trumpa na Floridě a v New Yorku.
BUKUREŠŤ – Nedávno jsem se v Bukurešti zúčastnil prohlídky Paláce parlamentu, gigantické pošetilosti vystavěné v 80. letech minulého století na příkaz tehdejšího rumunského diktátora Nicolae Ceauşesca, který byl popraven dřív, než ji mohl vidět dokončenou. Statistické údaje přednesené průvodcem byly ohromující: třetí největší budova světa, 20 000 čtverečních metrů koberce, milion krychlových metrů mramoru, 3500 tun křišťálu. Obří mramorové schodiště se muselo několikrát přestavět, aby přesně odpovídalo kroku diktátora, muže malého vzrůstu.
Kvůli výstavbě této neoklasicistní obludnosti byl srovnán se zemí celý pás města, nádherná čtvrť domů, kostelů a synagog z 18. století; vystěhováno bylo 40 000 lidí. Na projektu pracovalo nonstop dnem i nocí víc než milion lidí. Stát v jeho důsledku v zásadě zbankrotoval, třebaže Ceauşescovi poddaní se po značnou část oné doby museli obejít bez tepla a elektřiny. Provoz paláce stále stojí šest milionů dolarů ročně; v současnosti v něm sídlí rumunský parlament a umělecké muzeum, a přece 70 % budovy zůstává bez využití.
Ceauşescova pošetilost je pomníkem megalomanie. Není však vůbec ojedinělá, krom své velikosti (byť turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se jí svým novým palácem v Ankaře pokusil konkurovat). Je skutečně pozoruhodné, jak megalomani určitého typu shodně přemýšlejí, nebo alespoň mají podobný vkus v architektuře. Do Hitlerových plánů na přestavbu Berlína se promítala tatáž neoklasicistní gigantičnost. Interiér paláce v Bukurešti, tak trochu styl Ludvíka XIV. na steroidech, je zase jen extravagantnější obdobou obytných rezidencí Donalda Trumpa na Floridě a v New Yorku.