0

Populační změny a výzvy

Jako vše v našem světě, také populační transformace jsou dnes rychlejší než kdy dřív. Nejzásadnější změny probíhající v populaci ovšem nejsou demografického, nýbrž sociálního rázu a významným způsobem poznamenávají osobní a rodinný život všech obyvatel planety. Ženy poznávají nové svobody – těší se z nových projevů svých základních lidských práv –, jež mají dalekosáhlý dopad jak na muže, tak na sociální struktury, kterým oni tradičně dominovali.

Bezpochyby rychlá byla i demografická změna. V roce 1970 naši planetu obývaly necelé čtyři miliardy lidí; dnes je to více než šest miliard a v roce 2025 to má být již celých osm miliard obyvatel. Téměř celý tento nárůst je soustředěn v zemích, které stále nazýváme „rozvojovými“ – čili ve větší části Asie a bezmála celé Latinské Americe a Africe.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Za těmito až šokujícími čísly se nicméně skrývají i jiné údaje. V posledních třiceti letech se průměrná velikost rodiny v rozvojových zemích zmenšila o polovinu, z šesti dětí na tři. Dnes je na světě mnohem více žen, ale ve srovnání se svými matkami – či dřívějšími generacemi – mají méně dětí. Ženy dnes mohou rozhodovat samy za sebe v měřítku, který nemá obdoby; jejich volbou je menší rodina.

V roce 1970 byla otázka populačního růstu velice sporná. Rozdělovala sever a jih – rozvinuté a rozvojové země – jako máloco jiného. Vzájemná obviňování a oboustranná podezírání měla za následek, že se otázky světové populace pomalu dostaly na samý kraj zájmu jednotlivých zemí i mezinárodních institucí. Jen málokterá rozvojová země disponovala programem plánovaného rodičovství. Osob, které nesly největší díl zodpovědnosti za plození a výchovu dětí – žen – se nikdy nikdo na nic neptal.

Dnes se na populační otázku nahlíží z naprosto opačného úhlu. Existuje globální konsensus, že otázky světové populace patří do každodenního života. Zdravá reprodukce a rovnoprávnost pohlaví se staly nedílnou součástí boje za lidská práva.

Úžasnou, ale málo známou skutečností je, že tato epochální změna je důkazem skutečného a viditelného úspěchu Organizace spojených národů a jejího někdy snad těžkopádného, ale vždy svědomitého úsilí dosáhnout názorové shody. V průběhu mnoha let nekončících diskusí a těžce vydobytých praktických zkušeností se názorová propast mezi znesvářenými tábory pomalu zužovala.

Obě strany si začaly uvědomovat, že jejich spor stojí na nesprávných předpokladech. Zkušenosti celé jedné generace dokazují, že má-li žena možnost výběru – skutečného výběru –, pak se rozhodne mít menší rodinu než generace jejích rodičů. Důvody pro to jsou komplexní a nebyly dosud uspokojivě vysvětleny, ale fakta mluví jasně. Velikost rodiny a populační růst již nejsou ani tak otázkou vyššího rozhodování, nýbrž spíše důsledkem mnoha malých osobních voleb na nižších a nejnižších příčkách žebříčku moci.

Z toho plyne řada věcí. V minulosti byla politika doménou mužů. Dnes však v této oblasti hraje rovnocennou roli stále významnější počet žen. Například v Indii nebo Ugandě ženy po právu zasedají v lokálních a regionálních zákonodárných sborech. Čím dál víc lidí chápe, že ženy potřebují přístup ke zdravotní péči pro sebe samé i pro své děti. Plánované rodičovství dnes oficiálně podporují téměř všechny země světa.

Ale ani to nestačí. Mají-li ženy používat antikoncepci účinně, musejí mít právo volby. Pro společnosti, kde žena tradičně nesmí rozhodovat sama za sebe, jsou důsledky tohoto imperativu vpravdě revoluční.

Koneckonců, může-li žena rozhodovat o plánovaném rodičovství, proč by nemohla rozhodovat i o jiných věcech? Začíná se měnit celá mocenská struktura rodiny a společenství, v němž daná rodina žije. Například v Bangladéši, kde se ženy nesmějí podle tradice ani ukázat, nyní používají mobilní telefony, uzavírají půjčky a podnikají. A dokonce v některých rodinách je to právě žena, kdo vydělává peníze.

V mnoha rozvojových zemích se ženy v posledních deseti letech začínají sdružovat a prosazovat se ve společnosti jako nikdy dřív. V Chile se například matky pochodem v ulicích zasadily o to, aby ministerstvo školství zavedlo ve školách sexuální výchovu, proti které v zemi brojí církev.

Potřebujeme pochopitelně vládu. Vlády zajišťují dva nejvýznamnější elementy tohoto úsilí: zdravotní péči a vzdělání. A potřebujeme také dobré vedení, i když nové a zatím neznámé. Političtí vůdci musí věnovat pozornost společenským potřebám. Samotný ekonomický růst totiž sociální problémy nevyřeší. Lidé si ostatně začínají uvědomovat, že udržitelný hospodářský růst závisí na řešení sociálních otázek. „Asijští tygři“ kupříkladu hned na počátku svého rozvoje investovali obrovské prostředky do vzdělávání a zdravotnictví, včetně systému plánovaného rodičovství. Tyto investice se tisícinásobně vrátily v sociální stabilitě, zdravých a vzdělaných pracujících a rychlejším ekonomickém růstu.

Vlády zemí světa se dnes musejí věnovat otázce žen, i když pro mnohé je to jistě obtížné. Byly dosaženy dohody na mezinárodní úrovni; existují základní struktury lidských práv. Avšak dohoda a její realizace nemusejí vždy znamenat totéž.

Ženy chtějí vytvářet partnerství s cílem dosáhnout pokroku. Problém je zde v mužích. Muži se nějakým způsobem musejí naučit, že rovná moc žen neohrožuje jejich vlastní moc: že být mužem nespočívá v ovládání ženy, že sdílení moci dává více síly všem bez rozdílu pohlaví.

Fake news or real views Learn More

Muži všech zemí, od těch nejchudších až po ty nejbohatší a na všech stupních společnosti, zjišťují, že se musejí změnit. To je ponaučení posledních třiceti let a obrovský úspěch pro nás, kdo jsme se celý život věnovali otázkám světového obyvatelstva a jeho rozvoje. Problematiku světové populace jsme přeměnili z politické pře, která celý svět rozdělovala, ve společenskou sílu, která všechny ženy a muže spojuje. V průběhu této přeměny se mění struktura politiky i společnosti. Je to tichá revoluce, která sotva začala.

Dr. Sadiková je občankou Pákistánu. Vystudovala gynekologii na lékařské fakultě Dow v Karáčí. Ke konci roku 2000 odchází z postu výkonné ředitelky Populačního fondu OSN.