Mít soucit s Norskem je těžké. Díky svým obrovským zásobám ropy v Severním moři je země dnes bohatá tak, jak se o tom ještě minulé generaci ani nesnilo, a může si proto od roku 1994 dovolit ignorovat Evropskou unii. Nicméně problémy Norska, ačkoli sice nesnesou srovnání s problémy subsaharské Afriky či Afghánistánu, jsou vážné natolik, že si obavy, ne-li rovnou soucit, zaslouží.
Když díky nově objeveným zásobám přírodního bohatství spadne zemi do klína nečekané bohatství, investice ve zbývající části ekonomiky se přesunou z obchodovatelného sektoru (především zboží vyráběné na export) do neobchodovatelného sektoru (v prvé řadě spotřebitelské zboží a služby). Diagnóza je známa jako "holandská nemoc". Když a pokud přírodní zdroje, které toto nečekané jmění vytvářejí (v tomto případě ropa a zemní plyn), zmizí, zůstane ekonomice příliš málo konkurenceschopných odvětví a příliš mnoho prázdných kaváren a přichází bolestivá restrukturalizace.
Norsku se zatím daří nejhorším nástrahám holandské nemoci vyhýbat. Z příjmů ropného průmyslu je financován národní spořící program, tzv. Ropný fond, který smí investovat jen do zahraničních aktiv. Toto nařízení má omezit tlak inflační poptávky a nedovolit voleným úředníkům vyplýtvat bohatství země na sice politicky vděčných, ale ekonomicky nehospodárných projektech. V obou bodech však Norsko nedávno omezilo svůj dohled a řítí se do problémů.
Mzdy v celé ekonomice stoupají a průměrné zvýšení mzdy letos zřejmě dosáhne závratných šesti procent. Aby si firmy tuto ztrátu vynahradily, zvyšují svoje ceny a pohánějí tak inflaci. Ovšem vzhledem k tomu, že norská centrální banka hodlá roční inflaci držet na průměru 2,5 procent, patří úrokové sazby v Norsku mezi nejvyšší v Evropě.
To v loňském roce přispělo k téměř desetiprocentnímu posílení norské koruny vůči měnám hlavních obchodních partnerů Norska, v důsledku čehož konkurenceschopnost obchodovatelného sektoru dále klesla. Domácí průmyslové podniky, čelící zahraniční konkurenci, začínají zavírat nebo se stěhují do ciziny. Výsledkem je rostoucí nezaměstnanost, a to v jedné z nejbohatších zemí světa.
Skutečným problémem je ale veřejný sektor. Vládní výdaje se nyní každý rok zvedají o čtyři procenta, a to díky novému "akčnímu nařízení", přijatému v roce 2001, které příjmy do Ropného fondu už dovoluje uvolňovat i do domácí ekonomiky. Jenže tento mimořádný příjem do státního rozpočtu kompenzoval pouze nižší daně, zatímco vysoké mzdy a úrokové sazby veřejné výdaje dále zvyšují.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
K udržení veřejných služeb na stejné úrovni - a udržení co nejnižší nezaměstnanosti - je tedy potřeba dalších vládních výdajů. Cyklus se tak dostává do dalšího začarovaného kruhu: vyšší úrokové sazby, pokračující zhodnocování měny, další decimování obchodovatelného sektoru a riziko stoupající nezaměstnanosti.
Existuje jen jedno řešení, aby Norsko nepodlehlo holandské nemoci. S upadajícím významem obchodovatelného sektoru je třeba posílit produktivitu a produkci sektoru neobchodovatelného.
Je jen jeden způsob, jak dosáhnout nezbytného zvýšení produktivity a produkce: nadbytečnou poptávku ve veřejném sektoru je třeba přesunout jinam. Poptávka koneckonců nezmizí sama. Pořadníky na lékařské a ošetřovatelské služby už teď nemají v Norsku konce a školní budovy se pomalu rozpadávají; některé školy museli hygienici dokonce uzavřít.
Je tedy třeba privatizovat celou řadu veřejných služeb. Bude to jako vždy a všude politicky problematický a náročný proces. Bude to ale také jedinečná příležitost, jak realizovat potenciál země prostřednictvím uvážené investiční strategie - což je původní účel a smysl Ropného fondu.
Součástí této strategie by měly být výrazné investice do lidského kapitálu: do vzdělání, školení a základního vědeckého výzkumu. Skvělé myšlenky ale nelze vyrobit na zakázku. Pokud se vláda bude snažit udržovat umírající průmyslové podniky a odvětví nebo investovat do vybraných "inovativních" projektů, bude to ekonomická katastrofa.
Ve světě existuje celá řada případů, kdy se nečekané bohatství, podobné tomu, jaké spadlo do klína Norsku v podobě zásob ropy a plynu, pro obšťastněné země stalo jak prokletím, tak požehnáním. Spojené arabské emiráty, jejichž ropné zásoby podle odhadů vydrží už jen deset patnáct let, loni zrušily vízovou povinnost pro většinu západních zemí: snaží se o urychlení rozvoje turistického průmyslu. Kazachstán, v jehož části Kaspického moře byla objevena obrovská naleziště ropy, stojí teprve na začátku tohoto procesu.
Na tyto země - včetně Norska - se usmálo štěstí v loterii přírodních zdrojů. Záruka věčného bohatství to ale v žádném případě není.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Mít soucit s Norskem je těžké. Díky svým obrovským zásobám ropy v Severním moři je země dnes bohatá tak, jak se o tom ještě minulé generaci ani nesnilo, a může si proto od roku 1994 dovolit ignorovat Evropskou unii. Nicméně problémy Norska, ačkoli sice nesnesou srovnání s problémy subsaharské Afriky či Afghánistánu, jsou vážné natolik, že si obavy, ne-li rovnou soucit, zaslouží.
Když díky nově objeveným zásobám přírodního bohatství spadne zemi do klína nečekané bohatství, investice ve zbývající části ekonomiky se přesunou z obchodovatelného sektoru (především zboží vyráběné na export) do neobchodovatelného sektoru (v prvé řadě spotřebitelské zboží a služby). Diagnóza je známa jako "holandská nemoc". Když a pokud přírodní zdroje, které toto nečekané jmění vytvářejí (v tomto případě ropa a zemní plyn), zmizí, zůstane ekonomice příliš málo konkurenceschopných odvětví a příliš mnoho prázdných kaváren a přichází bolestivá restrukturalizace.
Norsku se zatím daří nejhorším nástrahám holandské nemoci vyhýbat. Z příjmů ropného průmyslu je financován národní spořící program, tzv. Ropný fond, který smí investovat jen do zahraničních aktiv. Toto nařízení má omezit tlak inflační poptávky a nedovolit voleným úředníkům vyplýtvat bohatství země na sice politicky vděčných, ale ekonomicky nehospodárných projektech. V obou bodech však Norsko nedávno omezilo svůj dohled a řítí se do problémů.
Mzdy v celé ekonomice stoupají a průměrné zvýšení mzdy letos zřejmě dosáhne závratných šesti procent. Aby si firmy tuto ztrátu vynahradily, zvyšují svoje ceny a pohánějí tak inflaci. Ovšem vzhledem k tomu, že norská centrální banka hodlá roční inflaci držet na průměru 2,5 procent, patří úrokové sazby v Norsku mezi nejvyšší v Evropě.
To v loňském roce přispělo k téměř desetiprocentnímu posílení norské koruny vůči měnám hlavních obchodních partnerů Norska, v důsledku čehož konkurenceschopnost obchodovatelného sektoru dále klesla. Domácí průmyslové podniky, čelící zahraniční konkurenci, začínají zavírat nebo se stěhují do ciziny. Výsledkem je rostoucí nezaměstnanost, a to v jedné z nejbohatších zemí světa.
Skutečným problémem je ale veřejný sektor. Vládní výdaje se nyní každý rok zvedají o čtyři procenta, a to díky novému "akčnímu nařízení", přijatému v roce 2001, které příjmy do Ropného fondu už dovoluje uvolňovat i do domácí ekonomiky. Jenže tento mimořádný příjem do státního rozpočtu kompenzoval pouze nižší daně, zatímco vysoké mzdy a úrokové sazby veřejné výdaje dále zvyšují.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
K udržení veřejných služeb na stejné úrovni - a udržení co nejnižší nezaměstnanosti - je tedy potřeba dalších vládních výdajů. Cyklus se tak dostává do dalšího začarovaného kruhu: vyšší úrokové sazby, pokračující zhodnocování měny, další decimování obchodovatelného sektoru a riziko stoupající nezaměstnanosti.
Existuje jen jedno řešení, aby Norsko nepodlehlo holandské nemoci. S upadajícím významem obchodovatelného sektoru je třeba posílit produktivitu a produkci sektoru neobchodovatelného.
Je jen jeden způsob, jak dosáhnout nezbytného zvýšení produktivity a produkce: nadbytečnou poptávku ve veřejném sektoru je třeba přesunout jinam. Poptávka koneckonců nezmizí sama. Pořadníky na lékařské a ošetřovatelské služby už teď nemají v Norsku konce a školní budovy se pomalu rozpadávají; některé školy museli hygienici dokonce uzavřít.
Je tedy třeba privatizovat celou řadu veřejných služeb. Bude to jako vždy a všude politicky problematický a náročný proces. Bude to ale také jedinečná příležitost, jak realizovat potenciál země prostřednictvím uvážené investiční strategie - což je původní účel a smysl Ropného fondu.
Součástí této strategie by měly být výrazné investice do lidského kapitálu: do vzdělání, školení a základního vědeckého výzkumu. Skvělé myšlenky ale nelze vyrobit na zakázku. Pokud se vláda bude snažit udržovat umírající průmyslové podniky a odvětví nebo investovat do vybraných "inovativních" projektů, bude to ekonomická katastrofa.
Ve světě existuje celá řada případů, kdy se nečekané bohatství, podobné tomu, jaké spadlo do klína Norsku v podobě zásob ropy a plynu, pro obšťastněné země stalo jak prokletím, tak požehnáním. Spojené arabské emiráty, jejichž ropné zásoby podle odhadů vydrží už jen deset patnáct let, loni zrušily vízovou povinnost pro většinu západních zemí: snaží se o urychlení rozvoje turistického průmyslu. Kazachstán, v jehož části Kaspického moře byla objevena obrovská naleziště ropy, stojí teprve na začátku tohoto procesu.
Na tyto země - včetně Norska - se usmálo štěstí v loterii přírodních zdrojů. Záruka věčného bohatství to ale v žádném případě není.