CAMBRIDGE – Navzdory nízkým světovým cenám komodit, na jejichž vývozu bývají závislé, se nejchudším ekonomikám světa daří dobře. Hospodářský růst v subsaharské Africe sice od roku 2015 prudce zpomaluje, avšak to je odrazem specifických problémů ve třech největších ekonomikách regionu (Nigérii, Angole a Jihoafrické republice). V případě Etiopie, Pobřeží slonoviny, Tanzanie, Senegalu, Burkiny Faso i Rwandy se pro letošní rok předpokládá růst ve výši 6% a více. V Asii platí totéž o Indii, Barmě, Bangladéši, Laosu, Kambodži a Vietnamu.
Tyto zprávy jsou vesměs dobré, ale zároveň i matoucí. Rozvojové ekonomiky, jimž se daří rychle a trvale růst, aniž by se spoléhaly na boom přírodních zdrojů – což už deset či více let platí o většině zmíněných států –, obvykle dosahují růstu díky exportně orientované industrializaci. Jen hrstka zmíněných států však prochází výraznou industrializací. Podíl výroby v nízkopříjmových subsaharských zemích obecně stagnuje – a v některých případech dokonce klesá. A přestože se hodně mluví o iniciativě „Make in India“, která se stala jedním ze sloganů premiéra Naréndry Módího, ani Indie nevykazuje výrazné známky rychlé industrializace.
Výroba se stala silným urychlovačem hospodářského rozvoje nízkopříjmových zemí ze tří důvodů. Za prvé bylo relativně snadné přebrat technologie ze zahraničí a vytvořit pracovní místa s vysokou produktivitou. Za druhé nevyžadovala pracovní místa ve výrobě příliš velkou kvalifikaci: z farmářů se bez velkých investic do výcviku mohli stát tovární dělníci. A za třetí poptávku po vyrobeném zboží neomezovaly nízké domácí příjmy: díky exportu mohla výroba růst prakticky bez omezení.
CAMBRIDGE – Navzdory nízkým světovým cenám komodit, na jejichž vývozu bývají závislé, se nejchudším ekonomikám světa daří dobře. Hospodářský růst v subsaharské Africe sice od roku 2015 prudce zpomaluje, avšak to je odrazem specifických problémů ve třech největších ekonomikách regionu (Nigérii, Angole a Jihoafrické republice). V případě Etiopie, Pobřeží slonoviny, Tanzanie, Senegalu, Burkiny Faso i Rwandy se pro letošní rok předpokládá růst ve výši 6% a více. V Asii platí totéž o Indii, Barmě, Bangladéši, Laosu, Kambodži a Vietnamu.
Tyto zprávy jsou vesměs dobré, ale zároveň i matoucí. Rozvojové ekonomiky, jimž se daří rychle a trvale růst, aniž by se spoléhaly na boom přírodních zdrojů – což už deset či více let platí o většině zmíněných států –, obvykle dosahují růstu díky exportně orientované industrializaci. Jen hrstka zmíněných států však prochází výraznou industrializací. Podíl výroby v nízkopříjmových subsaharských zemích obecně stagnuje – a v některých případech dokonce klesá. A přestože se hodně mluví o iniciativě „Make in India“, která se stala jedním ze sloganů premiéra Naréndry Módího, ani Indie nevykazuje výrazné známky rychlé industrializace.
Výroba se stala silným urychlovačem hospodářského rozvoje nízkopříjmových zemí ze tří důvodů. Za prvé bylo relativně snadné přebrat technologie ze zahraničí a vytvořit pracovní místa s vysokou produktivitou. Za druhé nevyžadovala pracovní místa ve výrobě příliš velkou kvalifikaci: z farmářů se bez velkých investic do výcviku mohli stát tovární dělníci. A za třetí poptávku po vyrobeném zboží neomezovaly nízké domácí příjmy: díky exportu mohla výroba růst prakticky bez omezení.